PAK PŘIŠLO SVÍTÁNÍ...
Je to tak vždycky: Mračna temnoty svírají malého človíčka krčícího se pod chatrným přístřeším, přičemž veškerá naděje se upírá k tomu, že jednou přijde svítání. Když se veškerý hnus rozestoupí, světlo pronikne prvním, byť nesmělým paprskem, a pak přijde to očekávané Svítání velké, často předem ohlášené naděje. Alespoň je to tak psáno. Dle mého nebyla zdaleka vyřešena jedna z důležitých otázek, kde se skrývá ten největší podíl síly. V hutném světle Svítání? V prvním, přesto vše osvětlujícím paprsku? V samotné naději? V malém človíčku? Anebo je to celé pitomost a žádný "malý človíček" není?
Richard HEXER
Jiří Fried: Časová tíseň
7. 1. 2026
... nenápadná kniha o nesystémovém člověku začátku 60-tých let minulého století
