Cesta Mohutnosti

Zkuste zavřít psa do kotce a nedávat mu jídlo ani pití. Poté ustavte takových kotců v kruhu, víceméně všechny proti sobě, nepočítaně. Určitě si dokážete představit ten řev nepříčetnosti, opuštěnosti, postupně přecházející v neúprosnou agresi a vzájemnou rivalitu. Rivalitu hlídající si případné vhození kosti doprostřed, mezi kotce. Co kdyby se přeci jen všechny kotce otevřely naráz?

Je to úplně jedno, jakými nápisy, hesly, nebo bohulibými názvy jsou označené jednotlivé kotce. Oddělenost pletivem, vzájemná odcizenost, snad vnucená nevraživost dělá z těch milých bytostí zákeřné a bezohledné bestie. Bestie na život a na smrt. Zrůdy všeho druhu, kde zápach síry a hnusu jsou slabým čajíčkem proti té hrůze vnitřních pochodů uvnitř uzamčených cel.

Musejí tam být zavření? Musejí být pod zámkem? Musejí být bez jídla a pití? Musejí se psi po vypuštění z kotců, snad díky milosti, vzájemně pobít? Proč je to tak útěšné, vyvěsit si na kotec nápis s vlastní identitou, vlastní vírou, či vlastní občinou? STEJNĚ JSOU VŠICHNI BEZ SVOBODY, ZA ZÁMKEM, BEZ DŮSTOJENSTVÍ, i když má jeden o kousek delší pryčnu a druhý žádnou! STEJNĚ JSOU NA TOM VŠICHNI STEJNĚ, přesto si každý z nich hloupě a naivně myslí, že právě on sám je na tom nejlépe, protože má NĚCO, co ostatní nemají.

Snad si dobře rozumíme.

Doufám.