Cesta Mohutnosti

Obří kotel života obsluhovaný neúprosným kotelníkem, no jen si to představte. Kotelník neznající slitování ani odpuštění, natožpak soucit s druhými. Kotelník neustále, zarputile a nesmlouvavě míchá Kotel života. Je to prostě kotelník...

Nádoba samotného kotle je snad nekonečná. Kotelník třímá v rukou obří vařechu, kterou míchá celou tu vroucí tekutinu uvnitř. Všichni jsou v kotli. Úplně všichni! Přitom je někdo míchán po obvodu kotle, takže se paří nejen ve vroucí tekutině, ale ještě k tomu se pálí o stěny horkého kovu, někdo je naopak jakoby v závětří kolem vařechy, kde to tolik netočí. Mnoho lidí je mícháno u dna a naopak někteří sublimují u hladiny, kde je teplota nejvyšší, kde se tekutina žití neustále odpařuje. Všichni jsou unášeni proudem míchání, proudem nekonečné, horké tekutiny, která všechny sžírá a dusí, ovládá i přesycuje.

Často se stává, že se lidé unášení proudem na samém okraji kotle snaží vyskočit ven, dostat se přes okraj kotle, protože poznali neústupnost kotelníka a také jeho nesmlouvavou drsnost. Jenže po vyskočení na samý okraj kotle se pokaždé popálí, takže je neúprosný kotelník vždy shrne svou velkou, zamaštěnou tlapou zpět do kotle, do horké směsi živoření. Někteří lidé čekají, když jde kotelník přiložit polena pod kotel, přitom se snaží vyšplhat po vařeše ven. Jsou neúnavní, zkouší to znovu a znovu, do zemdlení. Jenže kotelník to má přesně vypočítané, nikdy se totiž nemýlí, vždycky je drsně srazí zpět do vroucího kotle. Někteří lidé kotle jsou dokonce takoví nadutci, že si z místa u dna, těsně pod vařechou, kde není pohyb proudu téměř žádný, vytvoří svou vlastní nadřazenost, prázdnou a hloupou nadřazenost, vydávajíc se za svaté s naivní hrdopýchou vůči druhým.

Různé vrstvy horké tekutiny, různá rychlost proudu, různé sebe odevzdání se samotných lidí. To vše vytváří rozdělenost všech v kotli, lidí kotle, povyšování se, nebo naopak sebe ponižování, přitom málokdo, opravdu téměř nikdo nevidí, že všichni jsou utopeni zcela stejně, v té horké a zatuchlé tekutině nemohoucnosti. Neúprosný kotelník nesmlouvá, nemluví, necítí ani nevidí. Je prostě slepý. Nemůže za to, takto se narodil a takto také neumře. Nespatřil totiž nikdy světlo. Je upocený, nemytý, načichaný odporných, horkých par, které se neustále linou z kotle. Neumí soucitu, není k tomu způsobný. Slepě a intuitivně následuje své poslání, poslání bijce zamaštěných, velkých, hrubých rukou. 

Je vůbec nějaká cesta z kotle ven? Co navrhujete? Jaký způsob vymanění? Vězte, cesta úniku existuje. Pokud ji znáte a již jste se po ní vydali, jste venku. Jste venku navždy. Kotelník nad vámi pozbyl své moci, a to navěky, a také pozbyl své nemohoucnosti, nakonec jak jinak. Jenže zkuste to říci druhým, nebudou vám věřit, zřejmě budete za blázna. Hřeby ponížení se také tavily za vysoké teploty, kolik jich tedy ještě zbývá?