Tři nejapné podoby zla
satan je plíseň, kterou vás postupně rozežírá zevnitř. Tato chrochtající bytost postupuje plynule jako tmavnoucí horizont tvořícího se a neustále se přibližujícího mračna. Jak působí pomalu, pokud má volné pole působnosti, tak se mu nechce překotně odcházet a rád se vrací, popř. občasně se vrací oťukávat jedince, který se ho důstojně zbavil. Ve starozákonních, biblických textech není satan zcela označován za nadpřirozenou bytost absolutního zla, vzpomeňme (už dlouho jsem ji nečetl) na knihu Jób, kde vystupuje ha-satan, tj. „ten žalobce“ nebo „protivník“.
ďábel je hajzl úplně jiného ražení. Je útočný, sebestředný, nesystematický, tudíž nepředvídatelný. Pokud se dostane do ráže, dokáže zevnitř popálit i sebe samého. Přímé, osobní setkání s ním poznamená člověka navždy. Nikdy neodchází zcela, jestli si teda rozumíme. ďábel je přitom tupoun doslova posvátného ražení. Ve své sebestřednosti si nevidí "na špičku nosu", ale pozor, o to je daleko nebezpečnější než jiné mentální patvary zla.
Původ pojmu ďábel pochází z řeckého diabolos (διάβολος) s přeneseným významem pomlouvače, osočovatele, stavitele jednoho proti druhému. Jenže pozor, satan i ďábel nejsou statické figury personifikovaného zla. Jsou to velmi pružné měňavky, stavem i provedením, které se "učí", přizpůsobují se, mentálně kynou, sílí své jemnohmotné šlachy i úpony, řečeno obrazně. Co platilo před staletími, je dnes jiné. Naivně se domnívat, že jejich substanciální nicota svědčí o jejich nejapnosti, vyvanutosti, jakési existenciální nemohoucnosti, je zcela liché. Umí překvapit kreací a sračkami všech možných druhů...
Pojem Lucifer není nic, je to pohádkové slovo. Ano, víme, odkud se zkomolilo. Lucifer totiž pochází z latinského lux (světlo) a ferre (nést) - doslova tedy světlonoš. Původně to bylo latinské označení jitřenky, tedy planety Venuše jako ranní hvězdy. V biblickém kontextu se zásadní spojení s Luciferem objevuje v Izajášovi 14, kde je obraz pádu „jitřní hvězdy“ namířen proti babylonskému králi. Teprve pozdější křesťanská interpretace spojila tento obraz s pádem satana (v hebrejském textu Izajáše jde o pojem Hélél - Syn jitra; latinský překlad Bible zvaný Vulgáta překládá tento pojem jako lucifer; teprve pozdější teologové v tomto viděli metaforu pro pád nejkrásnějšího anděla, což je samozřejmě naprostý nesmysl).
satan zabíjí postupně, pomalu, systematicky, hrůzně; ďábel rychle, zrůdně elegantně, snad s o to větší razancí. Domnívá-li se nějaký duševně slabší jedinec, že všechny lidské dušičky přec míří k bohu, ke svému totálnímu vysvobození, a že po smrti fyzického těla, se automaticky odhalí všechna paradigmata světa a podobné bláboly, je opravdu velmi nebezpečným pro všechny vrstvy a rasy lidí. Takového jedince si satan s ďáblem vodí na pouťových provázkách před toporně jásajícím, slintajícím, chrochtajícím publikem. Ano, slyším Vás dobře, SVĚTLO SE NIKDY NEDÁ ZASTRAŠIT, samozřejmě máte pravdu.
A proč to všechno píšu? Strážce vytahoval z jedné mladé ženy satana, když se o ni, svou dceru, oprávněně strachuje její matka, že je její dcera už dlouhé roky v područí zlé bytosti, což se projevovalo již od puberty značnými duševními problémy, špatnými vztahy, depresemi, sebevražednými sklony atp. Nutno podotknout, že matka je silová osoba bohyně Kálí, jenže její umocnění nemá se stavem její dcery nic společného. Tak tedy její dcera procházela docela unikátním vyvrcholením satanova působení se všemi projevy totální vnitřní, vnější, tedy zjevně i tělesné destrukce. satan byl vytažen ven a řádně, tedy věčně zajištěn... Tento jeden úd již škodit nebude, bohužel, kolik dalších jich pracuje? Dokáže to vůbec někdo spočítat?
Všichni uznáte, že je zcela tragické, když váš blízký zažívá nepochopitelné utrpení, které ho rozežírá zevnitř a nakonec i zvenčí. Lékařská věda je v těchto případech bohužel mimo mísu, bez urážky, křesťanští duchovní rovněž, opět bez urážky. SVĚTLO SE NIKDY NEDÁ ZASTRAŠIT, pravda to věčná! Je nasnadě si ale položit otázku: Kdo může Světlo držet a nakonec sdílet s ostatními... pro ostatní? Udělat z Ducha Svatého muzeální kousek kostelního pábení je nebetyčná hovadina, slušně řečeno. Nejen kněží pokořeni na kolenou (nikoli pokorni) ucpávají průduchy síly a jasu Ducha, proto se venku jaksi ztemňuje, což je všem lidem se zbytky zdravého vidění očividné. Tak uvidíme, vždycky to nějak dopadne...
Kresba je uzavřena, již nemůže ublížit. Nikdy bych s vámi nesdílel nic negativního, natož pak zlého! Ale to sami dobře víte.
