"Já" je cestou i cílem

Já vím, toužíš a přeješ si... ale pozor, tvé sny se proměnily ve skutečnost... nakonec to bylo rychlejší... tak náhlé... že si ani nepamatuješ to předtím... ach ta touha... co se tě tak dotklo?

Ten pohled z okna se snad nikdy neomrzí... Jsi TOP a NEJ, doslova nad všemi těmi mravenci, kteří se plahočí dole. Ano, stálo tě to úsilí, pravda... také dřinu... to už ti noví neumí. Dýcháš doslova mocensky, hledíš dolů, skoro všichni a všechno je pod tebou. Překypuješ silou, inteligencí, zdravím, ale také skrytými emocemi, velkými emocemi... kdyby tak nyní, ti kolem tebe, věděli, viděli... Nebojíš se, máš všechno, dokonce i zevnitř sebe sama, dokonce... Nakonec je úplně jedno, zda potkáš slovutného nebo nenápadného v oranžové číváře nebo toho s oválnou pečetí... víš to a podle toho jsi.

Náhle tě vyruší... jak zlověstné... Proč se ti potí ruce? Nikdy se ti to nestalo... hledíš na neznámé číslo... Proč je ti úzko? Podobný stav dávno neznáš... Stále hledíš dolů, jak je všechny a všechno máš pod sebou. Není to dobré... tušení... to někde uvnitř zůstalo... intuice zůstala... zastrčená a schovaná... Díváš se na své naleštěné, elegantní, kožené botky... Snad se v nich dokonce vidíš? Vidíš se v kůži svých bot? Nesmysl! To je tedy ten moment nechtěnosti? Poslední moment jasnozřivé, opalizující pravdy? Kecy... Nebojíš se, proto vezmeš hovor:

• Ano?, zeptáš se úzkostně
• Kolikátého je dnes? Řekni mi!
• Co to je... co si to... ne, ne, to ne... 12.7., ano, dnes je Nový Rok
• Dobře...
• Ale ano, já vím, já se...
• Jen poslouchej, dobře p-o-s-l-o-u-ch-e-j!
• Ano...?
• Zítra posíláš rodinu domů ke svým rodičům. Pojedou jako vždy stejnou cestou. Sopdet bude čekat těsně před úsvitem, když sjedou z krajnice... nikoho z nich již neuvidíš.
• Ano?
• Když nastane první rudé ichechu, přijdeš úplně o všechno, dokonce o všechny peníze... však dobře víš, kdo ti ublíží, dostáváš tušení dlouhé roky!
• Ano.
• Třetího dne, když Sopdet bude čekat těsně před úsvitem, dorazíš domů, ke svým blízkým...
• Ano...?
• Spatříš jen hořící dům, nikomu již nebude pomoci... amun.
• Ano.
• Vrátíš se zpět... nebudeš moci... nebudeš chtít... nebudeš již nic.
• Ano...?
• Dalšího dne, když Sopdet bude čekat těsně před úsvitem, skočíš z tohoto okna... Tělo pak zůstane živé i hlava, přesto vše nemohoucí a nevládné... amun.
• ...
• Co nic neříkáš?
• Em hotep... to je nový počátek!