Nechci už zabíjet
Dneska jsem navštívil máminu, stařešinu rodu. Klasicky jsme prokecali na její zahradě celé odpoledne. Mezi řečí se mi svěřila, že od té doby, co pracujeme na jejím "zítřku", nějak nemůže sdílet osobní příběhy druhých, zvláště ty stěžující se... Klasika, dříve se s ní zastavila jiná babka, která s ní sdílela nějakou útrpnost svého aktuálního příběhu. Nicméně nyní je to pro máminu problém, což mi malinko vyčetla. Sdělil jsem ji, že důvodem není její nezájem o druhého, ale neochota zbytečně věnovat energii lidem, kteří svou situaci nechtějí řešit, ale jen odevzdat, odpočinout si, nabrat si od druhého energii a zase pokračovat ve stejném stavu k další lidské zastávce.
Vyprávěl jsem ji příběh z Křemešníku. Byla úplně nadšená, doslova uchvácená. Jen si uvědomuji, že jsem ji nedopověděl status Brány středu. No nic, příště...
Když jsem jel navečer od máminy, přiletěl mi před kapotu bělásek při pomalém přejezdu obcí, já hodně zpomalil, nicméně jej pak vzal proud vzduchu, vyhodil nad auto a pak nemilosrdně odhodil mrtvého za auto. Bylo mi ho moc líto, opravdu moc. A to jsem se jej vlastně ani nedotkl, jak je motýlek jemné a senzitivní stvoření.
To naopak když srazíte dospělého divočáka, ten vám může zničit celé auto a třeba vás i usmrtit, když ho vezmete nešťastně čelně. Taková hbitá veverka může ještě uskočit, anebo bystrý ptáček podlétnout to VAŠE auto. Rychlého hraboše jen tak nesrazíte, umí kličkovat a během milisekundy změnit směr svého úprku. Naopak elegantní srnka stojí proti vašim světlům jak pitomá a zajíc mi před lety běžel před dálkovými světly několik desítek metrů než vzal do zaječích.
Proč to celé vůbec všechno píšu? Nechci už nikoho srážet, vůbec nikomu ubližovat. Na druhou stranu nechci už potkat žádné smradlavé, v blátě se válící PRASE, a naopak nechtěně ohrožovat etérické bytosti křehkého bytí. VŠAK MI ROZUMÍTE...
