Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mám rád pravdivé příběhy

17. 11. 2026

Dnes je výročí 17.listopadu. O tom samozřejmě nehodlám psát. Ráno jsem se totiž vzbudil v jižních Čechách, chystal se k odjezdu a důležitě povídám přítelkyni: "Ale my dva jsme přece tehdy byly na naší VŠ úplně první, kteří v pondělí 20.11.1989 stáli na náměstí krajského města a s dalšími sedmi obyčejnými lidmi nesměle protestovali proti zlovůli. V každé ulici z náměstí stálo osm deset příslušníků Veřejné bezpečnosti nejméně s dvěma auty VB. V úterý nás protestovalo dvacet pět, ve středu sto a pak jsme to rozjeli. My přece máme nárok do toho kecat. Vždyť já byl před měsícem na školení v Praze a šel Národní třídou kolem té nikoho neinteresující desky demokratického boje, která byla svrchu pokálená holuby. Rozumíš tomu? Co to je za každoroční PR šaškárnu rádoby demokratických arbitrů svobody?", zeptal jsem se jí zcela zbytečně. 

Já pak valil kousek za Prahu, kde jsem měl schůzku s majitelem menší firmy, kterému jsem minulý týden pomáhal řešit kontrolu státní moci... však to někteří znáte. Nejdříve jsme probrali firemní záležitosti, proto jsem nakonec přijel, pak majitel spustil:

"Já jsem na konci šedesátých let nastoupil do dolů Horní Benešov /východně od Bruntálu/. Těžili jsme tam polymetalické rudy, ze kterých se získávalo olovo a zinek. To byla doba, chlapi dole drželi při sobě, taky nahoře v hospodě a tak. Ale jinak důl hodně vydělával. Dokonce si představte, že my jsme velkou část olověného koncentrátu vyváželi do spřátelené Jugoslávie, která celou každou dodávku nechala převést do tehdejší NSR, kde z tohoto koncentrátu dokázali vytěžit vzácné prvky jako Indium nebo Germanium, přičemž celou várku olova vraceli zpět, takže měli Jugoslávci za platbu vzácných stopových prvků celou dodávku olova zadarmo."

"Tehdy se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let prováděl v Horním Benešově aktivní průzkum uranových rud, takže se u nás šlo o tři patra níže. Jelikož každý havíř kalkuloval s důchodovým nárokem, kategorie I.AA byla pro hlubinné doly /15 let fárání pod zem = odchod do důchodu v 55-ti letech/ a kategorie I.AA-URAN byla pro hlubinné uranové doly /10 let fárání pod zem na uranu = odchod do důchodu v 55-ti letech/, tak si k nám chlapi z Jáchymova chodili dofárat šichty do těch 10-ti let, které měli mít splněné. Ale řeknu vám, to byla extra třída. Když začali jezdit dolů, to byl někdo! Byli to borci. Hned z první na nás valili: No jasně, jakmile půjdeme pod galenit /olověná ruda/, je tam uran."

"Chlapi z Jáchymova byli drsní, prostě borci. Asi také díky těm komunistickým lágrům, které tam dříve byly. Byl jsem jednou svědkem, když jsme byli na nejspodnějším patře čerstvě ražené rudné žíly, s námi geologové, stopy uranu nikde, jak se chlapík přezdívaný Starý z Jáchymova postavil zády k rudné stěně, rozpřáhl ruce dlaněmi ke stěně, které se nedotýkal a prohlásil: Tady je uran přesně půl metru dolů. No jasně a byl, samozřejmě. Prostě měl v sobě něco, díky čemu s naprostou jistotou určil přesnou polohu uranového zrudnění a také vydatnost."

Část článku z Muzejních novin Městského muzea a TIC Rtyně v Podkrkonoší (4/2023):

O Vánocích v roce 2022 odvysílala Česká televize novou československou pohádku s názvem Krakonošovo tajemství. Děj nás zavede do Krakonošovy říše, do níž zasáhne lidská touha po pokladech. Hledači mají k dispozici starou vlašskou knihu s tajemnými symboly, které je mají k vytouženému pokladu dovézt. Připadá vám, že to je nesmysl? Opak je pravdou! Knihy s vlašskými symboly, které měly označovat místa, kde někdejší prospektoři nacházeli zlato, stříbro a jiné rudy, skutečně existovaly. V knize Christiana Gottlieba Lehmanna s názvem „Nach-richt von Wahlen…“, vydané v Lipsku roku 1764, autor do úvodu napsal: „Je obecně známou tradovanou pověstí, že do Krušných hor přišli cizinci a procestovali tyto hory, hledali zlaté rudy v řekách i na zemi, a když je našli, vraceli se s velkým bohatstvím zpět domů“. Vlašští (italští) prospektoři v období středověku putovali do Krkonoš i jiných pohraničních hor s vidinou brzkého zbohatnutí. Jejich cesty vedly i údolím řeky Úpy. V nové knize „Cesty Vlachů. Mysterium Antonia z Florencie“ čteme: „Léta Páně roku 1558, 2. dne listopadu ve středu po svátku Všech svatých, chodili jsme já, Simon Hüttel, malíř, s panem Valeriem Grunbergem, školmistrem v Trutnově, a Christofem Ilgnerem a Hansem Teufellem v Pfaffenwaldu a hledali jsme důl na zlato. Našli jsme tu mnoho důlních jam, kříže a znamení a na jednom buku letopočet MD2 spolu s velkou rukou, která ukazuje k východu na jinou jedli, na níž je řezbářem vyříznuta značka v podobě mlátku a želízka atd.“ To, že by se tu zlato mohlo nacházet, dokládají i písemné zprávy o dolu „Zlatá jáma“ poblíž Suchovršic. Jak například uvádí kniha kněze J. M. Krále z roku 1825, zlato se tu začalo pravděpodobně dobývat již roku 1134. Zlato se však nacházelo s největší pravděpodobností také v říčních nánosech, kde byl tehdy těžen zlatonosný křemen. Přestože se vlašští prospektoři pohybovali především v podhůří a na hřebenech Krkonoš, neznamená to, že by nehledali jinde... 

vlasi.png

Renesanční dřevořez proutkařů (Georgius Agricola, 1556)

Když jsme přijeli s přítelkyní vloni do Bobrůvky na Žďársku a vyptávali se místního, již důchodového statkáře, na místní křišťály a záhnědy, ukázal prstem a poslal nás na již dávno profláknutý Ouperek. Pak začal vyprávět o svém otci, který jej jako prcka brával do okolí s krumpáčem a lopatou: "Šli jsme po louce k lesu, kde nebylo hrábnuto. Otec se vždy náhle zastavil, popošel třeba o dva kroky doleva, nějak se uvedl do zvláštního stavu vytržení a zavelel: Tady. Vykopali jsme menší jámu, ze které pak tahal světové  vzorky morionů, albitů, anatasů nebo rutilů. Odrůdy křemene a turmalínu nepočítaně. Měl toho doma tolik a v takové kvalitě, že k nám jezdili chlapi z Národního muzea studovat mineralizaci zdejších pegmatitů. Dokonce byl u nás několikrát ředitel Vídeňského muzea a chtěl celou sbírku oficiálně odkoupit. Fotr se vždycky zabejčil, ale pár kousků z něj dostali..."

Není pochyb, že mezi námi chodí různí lidé, kteří mají vysoce silné senzitivní schopnosti. Někteří na rudy, jiní na drahokamové odrůdy kamenů, jiní na vodu, další na nemoci, někteří na spirituální entity a zase jiní přímo na Stvořitele. Těm posledním se ve Starém Zákonu říká "proroci". Mne osobně mrzí, a to hodně dlouhé roky, že se většina z nich bojí projevit, anebo podobné schopnosti v sobě dokonce potlačují. ŠKODA, jaká ztráta přirozeného spojení se Světem...