Jak dlouho se člověk čistí a omývá
Je to už dlouho, co jsem pořádal otevřené Duchovní setkání napříč náboženstvími na Polevsku. Teda vážení, už je to téměř 30 let zpátky. Bylo to nádherné, uvolněné setkání fantastických lidí z okolí, kteří se tehdy kolem mé skromné osoby shromáždili (všichni milovali naši malou dceru). Pamatuji si na Verču s nádhernou, výraznou kérkou mezi obočím. Dokonce jsem na tuto akci získal dotaci. Hlavními přednášejícími byli ctihodný Ashin Ottama, náš významný buddhistický mnich, fantastický spirituál, pak Dušan Hejbal, biskup Starokatolické církve a Jan Lášek, pozdější děkan Husitské teologické fakulty, tehdy "pouze" nejvýznamnější evropský historik na východní křesťanství.
Byla to fajn akce. Ještě vám prozradím jednu legrační historku. Po setkání jsme se šli najíst do místní hospůdky. Sedělo nás tam více, když se náhle tehdy velmi mladý student teologie, dnešní šéfik Husitského muzea v Táboře, zeptal Ashina Ottamy, odkud je. Ten odpověděl, že kousek od Tábora a že jeho civilní jméno je Pavel Smrčka. Oba se na sebe usmáli a následně na sebe vysypali celou řadu svých společných rodinných příslušníků. Když byl Ashin Ottama odvezen, mladý student prohlásil: "A já si říkal, když jsem ho poprvé zahlédl: Celá naše bába."
Ani nevím, proč jsem si na to vzpomněl. A vůbec nevím, proč mi tanou na mysli staré zapadlé příběhy. Jak jsem absolvoval osobní, téměř hodinový pohovor s tehdy jiskrným Tomášem Halíkem na půdě Filosofické fakulty UK. Jak se mne ptal, kdo mě filosoficky spoluutvářel na mé domovské fakultě UK (Dušan Machovec a Anička Hogenová). Tomáš mi oznámil, že mu bude potěšením vést mé doktorandské studium v oboru filosofie. A já se po čase omluvil, že na studium na FF UK nenastoupím... nemám na takovou instituci intelektuální úroveň... jedno z mých rozumných rozhodnutí.
Jednou jsem vzal manželku a jeli jsme do Ptýrova. Úžasný to koňský statek, který jsem dobře znal z výborných jazykových, byť drahých týdenních pobytů školy Hampson (samozřejmě mi platila firma). Při mém druhém pobytu s námi jedna super členka týmu Hampson provedla venkovní meditaci s úžasnou hudbou na unikátním energeticky vyčištěném místě (myslím, že jen tušila). Tenkrát jsem se úplně odhmotnil čistou energií, kterou ona slečna vytvořila. Dokonce si vzpomínám, že zmíněný druhý turnus nás jazykově obsluhovali dva učitelé, Áron z Austrálie a druhý, mladý kluk z Ameriky, jehož otec byl původem Čech. Jeden večer se strhla strašná celonoční bouře. Mladý Čechoameričan se propadl do úžasného transu, vzal bubínek, nožem si vyryl na hrudníku krvavé čáry a odešel do přilehlého altánu zpívat šamanské zpěvy. Všichni se ho báli, jen já šel po tmě k němu: "Richarde, nechoď sem, nebo ti ublížím. Tobě jedinému nechci." Ráno jej odvezli, prý se zbláznil, což samozřejmě nebyla pravda. To ráno měl zcela vyrovnané a klidné oči. Věděl, kde byl a konečně také, kam patří.
Zpět k manželce. Jeli jsme teda na statek Ptýrov, na kterém měl přednášku Jarda Dušek pro několik desítek lidí. Přivezl s sebou tehdy zcela neznámého muže, který se prý spontánně vyléčil z rakoviny. Již tehdy jsem jasně viděl, jak Jiřího jenom používá. Ten tam stál jako oukropeček, to ještě svítil. Jarda se při přednášce hrubě otřel o Krista, takže jsem vyskočil a okamžitě se ohradil, načež Jarda prohlásil větu vyjadřující jeho zásadní slabinu: "Tady ho máme potížistu." Pak jsme se dost intenzivně, nicméně slušně pohádali. Samozřejmě před ostatními přísedícími. Jiří byl dost slabý, bylo to na něho dlouhé, byl zmatený.
Také si pamatuji první rituální výstup na horu Říp biotronika Tomáše Pfeiffera, na počátku 90-tých let. Psali jsme si (to ještě nebyly mobily ani emaily). Já byl tehdy vegetarián, pevných zásad, takže jsem prošel iniciací Duchovní univerzity Bytí. Ještě bych někde našel nádherně zářící žlutou kartičku s mým jménem. Tomáše jsem pak dlouho sledoval, samozřejmě jeho aktivity a růst Univerzity Bytí.
Pamatuji si, jak jsme v 90-tých letech pobyli celý den na statku v Chotýšanech u ctěných Krišnovců. Tehdy jsme jim pomohli na poli, takže jsme pozdě odpoledne byli pozváni na obřadné vege hodování. Dodnes si pamatuji tu neskutečně lahodnou chuť jídla. Všichni jsme jedli na podlaze hlavní místnosti, jejich duchovní s obřími brýlemi přitom jedl holýma rukama. Prý je to škodlivé znesvěcovat požehnané jídlo nástroji. V průběhu jídla se naše malá dcera začala válet po podlaze uprostřed svatyně. Onen představený se začal modlit a děkovat svatému Krišnovi. Po delší době, kdy ponechal dceru jejímu spontánnímu chování, nám sdělil, že vyslyšela čistotu přítomnosti a požehnání svatého Krišny.
Za poslední rok jsem si podruhé vzpomněl na úžasný Transpersonální kongres, který se konal v půli 90-tých let v Praze. Já naivka vzal s sebou pořádný zápisník, raději dvě pisátka a pak zjistil, že se jedná o zážitkové setkání plné autentických zkušeností a otevření Mentálního světa. Už tehdy jsem zjistil, že k nikomu nepatřím a že jsem solitér. Proto jsem tam nic nezažil a mohl se věnovat lidem. Nicméně si pamatuji dva úžasné lidi - Vlastimila Marka a Lídu Chřásťanskou.
Také si dobře vzpomínám, jak jsem jel na Filosofický kongres Univerzity v Hradci Králové. Tam jsem se o přestávce seznámil s Prof. Josefem Šmajsem z Masarykovy univerzity v Brně. Odpolední program jsme nehezky vynechali, abychom vedli filosofický dialog v místní bufetu, abych mu za tři měsíce zcela drze sdělil, že filosofickému konceptu celého jeho života, tj. ontologii bytí, schází právě to poslední, k čemu vlastně nedošel, i když ve svých nesčetných dílech přesvědčuje akademický svět o opaku. Upřel na mne zrak, oči mu zvlhly, načež prohlásil: "Pane kolego, jste první, který mi to říká. A jste tím, díky kterému se to již nebojím přiznat sám sobě." Pak jsem k němu nastoupil na doktorandské studium oboru filosofie.
Pamatuji si, jak budoucí biskup Dušan v montérkách opravoval kostel ve Vanďáku. Jak jsme tam všichni makali a pak chodili na pivko ke Kotrmanovi. A také si pamatuji, jak jsem ještě předtím úplně poprvé, po dohodě s Dušanem, přijel na bohoslužbu s tím, že si sednu do kostela někam hodně dozadu, abych nebyl vidět, páč jsme se styděl. Jenže ejhle, bohoslužba byla v boční kapličce, kde jsme byli čtyři + Dušan. Z toho jeden postarší, malinko duchem nepřítomný pán, který zbožnost prožíval velmi zvláštním způsobem. Samozřejmě to nebyl zlý člověk.
A také si z Vanďáku pamatuji kamarádku, která byla o hodně mladší než já a se kterou jsme si toho vždy hodně řekli - nikdy slovy, vždy očima. Měla moc fajn rodiče. No a já ji nedávno potkal v nemocnici s jejím malinkatým děckem, kde byla na nějakém vyšetření. V nemocnici, kde sama pracuje jako lékařka. Musel jsem se usmát, když její první věta zněla: "Jééé, Richarde, ty vypadáš dobře!" No, jako kdybych měl být nějaká ruina...
Určitě si upamatuji, když náš top psychotronik Pavel Kozák míval zimní přednášky v Praze. Kolikrát jsme se nevešli do nevelké čajovny, kde jsme trhli účastenský rekord třeba v šesti sedmi lidech. Pavel tenkrát mj. vyprávěl, kam až se dostali v Mentálním světě s Tomášem, tehdejším partnerem jeho dcery, a já mu vysvětloval, filosofickému nevzdělanci, že je to přesná koncepce Anaxiména a také Leukippa a Démokrita z Abdér. Posílal jsem mu tehdy tištěné podklady - své poznámky z přednášek Dušana Machovce, bratra slavného také filosofa Milana Machovce. Po několikeré účasti na Pavlových víkendových seminářích a loňském společném týdnu v Etrurii mi Pavel sdělil, jak je to možné, že mne nezná. "Ale já to takto mám..."
Tehdy na Polevsku po ukončení dne duchovního setkání ctihodný Ashin Ottama nabídl vedení buddhistické meditace, kterou promlouval v sanskrtu. Jakmile začal, celé mé tělo se proměnilo ve vzduchoprázdnou skořápku, kterou od nohou vystupovaly zářivé jiskřičky osvíceného bytí. Zcela jsem se odhmotnil. Ctihodný věděl, co činí. Já už tehdy věděl, že Tibet je mým prvním domovem. Když jsem to ještě předtím sdělil biskupovi, hřejivě na mne pohlédl a prohlásil: "Richarde, nějak si to promysli." Byl to velmi milý, otcovský přístup... /vlastně stejné jsem řekl Tomášovi na Řípu, který se mi hluboce zadíval do očí a prohlásil: "Byli jsme tam spolu."/
Přiznávám, chtěl jsem napsat příspěvek s názvem: Jak dlouho se člověk čistí a omývá. Jenže pak přišla vzpomínka na Polevsko a Verču, snad ji ještě potkám (mezi obočím má vytetované dvě spirály) a záměr byl fuč. Já totiž píšu tak, že mě to přepadne, takže za několik málo minut je napsáno. Pokud to však neudělám hned nebo alespoň ten den, pak je to fuč. A nyní je to fuč, stejně jako všechny mé vypsané vzpomínky, které odlétly neznámo kam. A tak je to se vším, nemyslíte?
