SVĚTLO SE STALO TĚLEM

Dovolím si navázat na dřívější příspěvek ohledně různých druhů "civilizací", přitom žádná zatím nezvítězila, minimálně v soutěži o vlastnictví jemnohmotného Světa, a to ani technokratická (ta zvláště), křesťanská, kmenová, hebrejská - starozákonní, indiánská, šamanská, druidská, ani žádná jiná.

Jak jsem psal, každá z uvedených odrůd Ducha má své rituály zasvěcení, způsoby komunikace se zdrojem své podstaty, své ceremonie i pravidla společenství. Všechny druhy civilizací mají různě propracované systémy života, vztahů uvnitř komunit, ale také procesy týkající se smrti. Nejjednodušeji to vyřešila civilizace technokratická, kde je pohřeb vypnutím, tedy ukončením bytí jedince (projev klasického ateismu). 

Smysluplnou otázkou našich životů je: Kdo jsem? Pravda, pravda, již předrahý Sokrates vycházející z Delfské věštírny se na popud tamní velekněžky otočil ke vstupnímu vchodu věštírny čtoucí: Poznej sám sebe. Jenže pak se to zamotalo a stal se z toho psychologismus, který nikam nevede: Do jakých hloubek chceš proniknout? Kolik vrstev bytí máš v sobě samém?; a podobně pitomé otázky, které nás akorát odvádějí od sebe samých. Řekněme si na rovinu, jakou má velectěná západní psychoterapie úspěšnost v léčbě alkoholiků, drogově závislých? Mizivou, protože bez vyřešení "Kdo jsem" nemá žádná léčba ducha trvalou hodnotu!

ODKUD JSI A KAM PŮJDEŠ?

Co myslíte, to už je lepší, ne? Však to všichni pamatujeme, jakmile jsme se ve škole dostali k praktickým cvičením, jak nás škola hned více bavila: Odkud jsi, odkud pocházíš? Pokud to víš, můžeš se pak smysluplně rozhodovat. Odkud jsi se vtělil? Ke komu patříš? Samozřejmě nejen zde na Zemi. A neříkej mi, prosím, že tento krátký úsek pozemského žití vydáváš za celý svůj život? Za celý svůj příběh? To bys byl hodně velký chudák...

Poznej sám sebe znamená: Odkud jsi! Ke komu patříš! Jaký jsi žil příběh! Jakému příběhu budeš patřit. Na co navazuješ! Kým nebo čím jsi byl veden! Za čím jsi šel! Za kým jsi šel! Život je prostě kontinuum a je dobré vědět, kde se nacházíš, kde jsi se nacházel a kam tedy chceš pokračovat. Nikoli tedy, kam tě to hodí, ale kam chceš ty sám! Kam, popř. s kým čím chceš pokračovat! V tomto horizontu smrt přestává být zajímavou a strastiplnou, což je snad evidentní. Hranice tady a tam mizí, protože žádné vlastně nejsou!

SMRT a co dál? No nic, stačí se rozhlédnout kolem sebe! Snad není třeba žádného závažnějšího vysvětlování, kdo kam patří, kdo je z jakého těsta, kdo jde jakým příběhem. STAČÍ DOBŘE VIDĚT! Řádové sestry křesťanské konfese zemřely tomuto světu slibem zasvěcení, čímž vymazaly smrt dočista. Oddaly se Kristu, tedy absolutní službě Bohu. Jde o hluboký intimní vztah, který samozřejmě nemá nic společného s formální, jen jako - naoko - vírou. Řádové sestry "pojedou" po stejných kolejích i po opuštění zdejšího světa. Tyto ženy budou sloužit stejným způsobem v jemnohmotného, chcete-li spirituálním světě.

Podívejte se naopak na typický pohřební odchod jedince technokratického světa. Obřad s profi řečníkem, hození do ohně, hrob dle parametrů technokratického světa, tj. podle finančních možností. A pá, pá, dělení majetku, resp. porcování medvěda. Často si ještě partner, povětšinou přeživší babka, nechá popel manžela v ložnici, protože si musí i ten popel přivlastnit, aby ji něco neuniklo, když si předchozím životem vzala od chlapa úplně všechno, včetně posledního zrnka životní energie. Na druhou stranu se stává, že pro senzitivní jedince současného technokratického, zrychleného světa bývá setkání se smrtí milovaného člověka "ránou na solár", po které se citlivý jedinec často mění, takže jaksi intuitivně nastupuje na cestu svého skutečného, autentického příběhu. To se děje celkem běžně. Přitom je to zcela odvislé od postavení ve společnosti, vzdělání, dosavadních výdobytků atp.

Domnívám se, že se o smrti napsalo z různých oborů lidského poznání tolik, že by se ty práce nevešly do pořádně velké, veřejné knihovny. Číst takové nesmysly je úplně zbytečné! Akorát se vám zamlží váš vnitřní zrak a vy nakonec neuvidíte vůbec nic! Natož pak Život - své Já. Dovolím si tvrdit, že smrt nic nepřináší ani neodnáší. Smrt sama o sobě nic neřeší! Potenciál vnitřní síly lidského jedince je tak obrovský, že si může namodelovat i vlastní smrt a věřte mi, není to pražádná magie ani nic jiného, rádoby mystického (útržek rozhovoru s máminou, které je 81 let):

• A ty můžeš zjistit, kdy a jak umřu?
• Proč ne, ale k čemu to?
• Já bych chtěla umřít v klidu, jak to chci já.
• Tak si to zařiď, poruč si. Je to tvoje věc!
• A jak poznám, že se blíží smrt?
• Přijde pro tebe Jožka, dá ti vědět dopředu! Odpustil ti, tak se na tebe těší.
• Jé, to je fajn. Já vím, táta mi odpustil... já myslela, že pro mne přijde tvůj...
• Ne, ten ne. Už je jinde.
• Jé, Jožka. Chtěla bych umřít v posteli, v klidu, neprobudit se.
• A proč ne na zahradě, máš to tam nejraději. Jsi tam s bytostmi, se kterými ti je dobře.
• A to by šlo?
• Proč ne.
• Jé, to by bylo fajn.
• Hele, mámino, zařídíme to tak, že jedno nejmenované odpoledne dopiješ na zahradě kávu, dáš si před odchodem poslední cigárko, zavrávoráš a padneš na měkký trávník. KONEC. To by šlo, ne?
• Jé a umíš to takto zařídit?
• Bez debat.
• Kdy to bude, řekni mi, nevadí mi to vědět.
• Nevadí ti to, tak se neptej. V tvém případě je to zbytečné, vědět to. Jen si užívej života a kašli na lidi a věci, které ti žerou energii. Ještě zařídíme, abys na trávníku neležela jak lemra, ale aby tě záhy, jakoby "náhodou", našli tví přátelé.
• Tak jo, beru. Jožka mi odpustil, vím, tak se budu těšit.
• No bodejť.

Foto je z podhůří Jizerských hor - léčí srdce a kardiovaskulární nemoci

(užívejte bez omezení)