Svět mentálních tvarů
Víte, náš svět je trojrozměrný, prý dobře poznatelný našimi smysly. Dobře, bez diskuze, a dál? Co pak celý Svět? Kolikpak ten má vrstev? A podle čeho ta patra fungují? Jaká pravidla a jaké procesy v sobě skrývají? A můžeme je poznat my lidé pozemského uzpůsobení?
Veškerý Svět, až na Posledního, vlastně Prvního, je vizuálně identický. Co to znamená? Znamená to, že každá vrstva bytí je tvarově vnímatelná. Sice jiným způsobem, od hrubších tvarů až k těm jemnějším, přesto vždy poznatelná, moderně řečeno snímatelná. A kdo má právo analyzovat, soudit, poznávat, definovat, popř. hanit i oslavovat? No přece člověk, drazí lidé. Člověk? A ve všech vrstvách bytí, tedy Světa? Ano, jednoznačně ano!
Pojďme raději k praxi, to je vždycky lepší. U příležitosti nedávno proběhlé, vpravdě hromadné, týdenní výpravy Pavla Kozáka do starobylé Etrurie jsme navštívili místo starých hrobek s názvem Necropolis of Monterozzi nacházející se 1km jihovýchodně od italského města Tarquinia. Celé to místo bylo do té doby (do doby naší návštěvy) chudé, vyprahlé, zatuchlé i ztuhlé zároveň. Od placeného turistického vstupu se nachází holá planina s jakýmisi novějšími drobnými stavbami nad jednotlivými hrobkami (kobkami), poté následuje prázdná planina končící drobným vyvýšením s občasnými keři.
Já jediný šel nahoru k oné vyvýšenině. Na této stála asi 7-mi metrová černá medúza ve tvaru pozemské houby, zhruba o šíři 5m. Z této mentální rakoviny se vinuly černé šlahouny k jednotlivým hrobkám, vlastně kobkám, a to i těm nepřístupným, zahrabaným, odkud tahaly z dávno mrtvých zůstavších energii. Otřesné místo, prostě bizár, co jiného, že? Chtěl jsem to celé odstranit, snad proto jsem do žádné z hrobek nešel, až na jednu výjimku. Chtěl jsem to místo vyčistit, jenže mi bylo sděleno, že ne, že ještě ne. Bylo mi z toho smutno, chtěl jsem prostě pomoci.
Po nějaké době jsem se přimotal ke skupince zájezdových kolegů, kteří stáli u místa (bodu), které označil Pavel, a které mělo každému říci nejbližší jeho úkol. OK, řekl jsem si, tak uvidíme. Nějak jsem nebyl nadšený, nicméně Pavel je v tomto velice přesný. Když jsem se dostal na řadu, stoupl na centrální bod celé oblasti, tak byl označen, a dostal tam jasné zadání, můžeš! Super, byl to jasný souhlas. Vyrazil jsem tedy nahoru, tu hnusnou černou obludu zlikvidoval, šlahouny odsekal a vše poslal tam, kam to patří! Si představte, po dokonání jsem se otočil směrem k městu, ve kterém se v tu chvíli rozezněly všechny zvony (asi přesně v poledne). A pak nastala ta pravá nádhera. Ze všech těch přihlouplých, temných kobek se vzepjaly bílošedé, jemné a lehké tubusy, kterými odcházeli všichni ti, kteří tam byli po dlouhá staletí upoutáni. Uznávám, zní to jak z pohádky Příběhy tisíce a jedné noci... za zvuků křesťanských zvonů. Dívám se nyní do mapy a v té malé Tarquinii je 21 kostelů.
Je tedy svět mentálních tvarů stykovou vrstvou mezi pozemským světem a dalšími, jemnohmotnějšími, přesto tvarově vnímatelnými světy? Co myslíte? Když jsme v pondělí ráno vystoupili před hlavním vlakovém nádraží v Praze, tak jsem si šel dát po rozloučení s blízkými účastníky cigárko. Sešel jsem tedy nádražní halou dolů a vyšel ven k parku. Bylo už světlo, zvláštní ráno, venku mladá žena rovněž s cigárkem a mladičkou dcerkou a několik otupělých bezdomovců. Dobře víte, že to místo je od 90-tých hrozné, i když je to o poznání lepší. Mnoho feťáků, bezdomovců, mladých prodávajících se kluků, kriminalita. Já to ráno nad celých místem viděl zvláštně zformovanou, špinavě žlutou mlhovinu, která si z těch lidí strašného osudu neustále ucucává. Proto se tam shlukují, paradoxně proti sobě samým. Vidíte, další předmět zcela pragmatického zkoumání: Jak podobná mlhovina vznikla? Kolik těch "vnitřně ušpiněných" muselo přispět, aby se takto zformovala. Kolik musela nabýt mentální energie, aby se osamostatnila a mohla pak již sama přitahovat, pocucávat si z lidí ve srabu a špíně? Jaké má další možnosti svébytnosti? Pokud vůbec nějaké má...
Není na tom nic tajemného! A proč taky? Oba mentální tvary, jak v Tarquinii, tak v Praze, nevytvořil žádný ďábel ani jiný zloduch. Zasadili se o to lidé. A my lidé máme tu moc (mohutnost), odstranit to. Nemusíme nutně volat všechny svaté, aby nám s tím pomohli. Ty si nechme na závažnější věci. Ještě si dovolím poznámku: První noc doma jsem se vrátil zpět na místo Necropolis of Monterozzi, ač jsem vůbec nechtěl. Byl jsem tam celou noc až do mého probuzení. Viděl jsem tam všechny ty hnusy, které si tam lidé prováděli a nechtějte vědět, jak byly strašné. Proto ta černá obluda s naditými šlahouny nehezky vězněnými pozůstalými sebe samých.
Vážení milí, pokud jste dočetli až sem, tak Vám za to dám dárek. Pokud do zmíněného historického místa staré Etrurie zavítáte, tak zhruba ve středu areálu, u plotu směrem k hlavní silnici k městu, naleznete placatý, obdelníkový kámen. Postavte se asi 1,5 před něho (viz foto), malinko k pravému rohu. Stojí tam asi 10-ti metrový, nádherně laskavý obr, který se vám rád pověnuje. Mne vzal konejšivě do rukou, položil mě na jeho buddhovský pupek odebírajíc mi trápení a vnitřní bolesti. Poslal jsem fotku, která byla živá bohužel jen jeden den, své přítelkyni a té provedl úplně to samé (tu vzal zlehka do svých dlaní). Zavolal jsem tam kolegu, kterého obr naopak zvedl do výše a ukázal mu celý areál z výšky. Prý to bylo fantastické. Další kolegyně, Helenka, poslala fotku sestře a tu obr vzal také do výšky nad město, prý to bylo nádherné. Tak to je dárek pro vás, kdo se tam zastavíte.
Víte, já nerad píši podobné věci, protože se v takových příspěvcích stydím. Nejsem zvyklý se ukazovat a měnit už to nebudu.
