Síla mysli a vůle
Po světě koluje tolik historek o bájných jogínech, hypnotizérech a podobně schopných, že je to až hanba. Přitom my lidé jsme tak úžasně pragmatické, analytické bytosti kognitivního aparátu myšlení. A to je dobře. Važme si toho a nevěřme na báchorky. Opravdu to nemyslím ironicky. I křesťanská víra a moc se dostaly pod křídla akademické teologie... naneštěstí pod zakrslá křídla.
Může člověk svou vůlí a myslí ovládat druhé? Může ovlivnit nehmotné bytosti? Má tu moc mentálně používat hmotnou realitu? Může ovládat neživé věci? Myslím věci, které vytvořil člověk. Začínáme konečně žít novou dobou, takže přestáváme přijímat skvělé akademické analýzy a bibliotéky, a raději vyslechneme příběhy. Tak tedy pojďme na příběhy, které mi povyprávěl můj kamarád, jmenovec, Richard. Dávám k dobru bez úprav, i když cizí příspěvky zásadně nezveřejňuji:
Minulý víkend jsem byl, podobně jako mnozí další, na víkendovém semináři u Pavla Kozáka v jižních Čechách, který probíhal standardním programem - přednášky, tentokráte spíše cestopisy, a samozřejmě práce v terénu. V sobotu jsem v lese pod Javorníkem otevřel místo vládce Javorníku. Není nutné popisovat, jak se mi představil, bylo by to snad příliš fantastické. Asi čtyři kolegyně šly na ono místo také a já jim děkuji za sdílení jejich zkušeností. Bylo to od nich moc milé. Mě se tam ale stala jiná věc.
V tu sobotu jsem opustil celou skupinu a šel sám dolů do Rohanova pěšky. Chtěl jsem být na vzduchu sám. Jenže jsem tam zažil zkušenost zástupu mnoha lidí, kteří tam nechtěně pobývají, a kteří se tam nashromáždili jako vedlejší produkt tamní spirituální situace. Ano, zní to strašně, vedlejší produkt. Oni tam nechtějí být a dále živořit. Dostali se tam z různých koutů světa. Vypadá to tam jak v koncentráku. Dokonce si jeden skočil do mě, což jsem okamžitě pořešil. To už nechci, dělat pošťáka, kterým jsem několikrát byl. Když jsem v neděli odjížděl, měl jsem v autě spadlou spojku, naštěstí nikoli až na podlahu. Do prčic, co s tím udělám, nevěda. Nakonec jsem trhnutím vyřadil rychlost, několikrát sešlápl spojku, pak ji ještě vytáhl botou nahoru a tradá domů. Ano, tušíte správně, nechtěli mě pustit. Prosili... Chtě nechtě se tam musím vrátit a vyřešit to. Nedá se jinak.
Lidé jemnohmotného světa ovlivnili neživé auto. Jasně, slyším vás, pitomost. To jako z filmu? Vážně? Věřte mi, mám s tím stejný problém. Je to podobné jako před lety, když jsem odvážel domů z tehdejší firmy zraněného pracovníka výroby. Moc se mi nechtělo, přiznávám. A vůbec nevím, proč ten pešek padl na mne. Kolegy z výroby byl mladý, pohledný, velmi ukecaný, asi 25-ti letý kluk, bez problémů. Když jsme vyjeli služebním autem, tak jsme nejprve jeli dlouhou rovinou, po které následuje lehká, nezáludná levotočivá zatáčka. Pořád do jednoho kilometru od fabriky. Někdo mi náhle sešlápl plyn až k podlaze (nebyl jsem to já ani kolega vedle), já vletěl, samozřejmě i s tím klukem, do příkopu, když asi po 50m ležela betonová vpusť odtokové vody pod přilehlou vedlejší silnicí zprava. Vletěli jsme do betonové stěny, vylítli tak do dvou třech metrů a stočení letěli na přední bok asi šest sedm metrů. Naštěstí jsme nakonec dopadli na "všechny čtyři".
Co vám mám povídat. Byl to pořádný náraz. Naštěstí jsme oba dva byli živí a zdraví, kolega měl snad malinko pohmožděné rameno. Sekretářka ředitele i můj kamarád z tehdejší firmy přijeli během několika málo minut. Nakonec nás tam nechali kvůli policii a odtahovce. Bylo celkem teplo, já si dal s kolegou cígo, pak společně celou krabku, což nám dost pomohlo proti napumpovanému adrenalinu, a on začal. Mluvil v kuse určitě dvě hodiny. Odvyprávěl mi snad celý svůj životopis, zcela bez příkras a otevřeně, přitom na začátku jasně prohlásil, že si nemám nic vyčítat, že to je jeho vina, že podobné dělá on. Že takto nechtíc a nevědomě způsobil už mnoho neštěstí své rodině i blízkým přátelům. A jal se mi podávat příklady a důkazy. Musím Vám říci, že fakt nekecal... Auto bylo samozřejmě na odpis. Paradoxně pak přijela sekretářka dalším firemním autem s otázkou: Richarde, zvládneš to? Já nemám čas, dodala. Odevzdaně, jaksi nedbale a nejistě jsem se podíval na mladého kolegu, který razantně prohlásil (po havárii jsme si ihned potykali): Neboj, už se nic nestane, dneska mám vybráno.
Bývalá přítelkyně mi jakoby mimoděk ovlivnila řadu věcí, i když šlo často o banality. Ty mnohem větší události si nechám pro sebe, promiňte. Dlouhé roky beru vždy na podzim volně prodejný lék na artrózu Condrosulf, který mi roky pomáhá, protože mám klouby zhuntované dlouholetým tvrdým sportem. Díky tomu a své vůli mohu sportovat dál, což je úplně super! Když byla přítelkyně u mě v kuchyni, kde spatřila prášky, tak se zeptala, na co že je mám. Odpověděl jsem, pak vzápětí vyslechl: Stejně ti nepomůžou! Samozřejmě jsem je dobral, jenže bez jakéhokoli účinku, což jsem pochopitelně věděl od samého začátku po vynesení jejího soudu. No jo, co naděláte...
Podobná banalita, vím, je to k smíchu: Vždycky měla ráda, když jsem připravil míchaná vajíčka. Nevím proč, ale prý je dělám nějak unikátně a velmi chutně. Snad... Nakonec, mne také chutnají. Když jsem u sebe rozťukával vajíčka přímo na pánev, ptala se mě, proč je nejdříve nedám do hrníčku, jak se to většinou dělá, abych vyloučil pukavec ve vajíčku. Odvětil jsem, že dlouhá desetiletí zpátky jsem se s žádným zkaženým vejcem nesetkal, vždyť přeci průmyslová vajíčka procházejí průmyslovou kontrolou. Co myslíte, co se stalo? Asi za čtyři pět dní, když odjela.
Víte, jsem si jistý, že jste se s podobnými zážitky setkali také. Jen se vám třeba zdály tak nepravděpodobné, že jste je ze své mysli vytěsnili. Jen si vzpomeňte, anebo se jen dobře rozhlédněte, klidně i do své paměti. Zajisté najdete mnohé podobné příběhy, které se vám udály, anebo jen kolem vás, a které dokládají sílu mysli a vůle. Spojení síly mysli a vůle totiž může vyvolat až neskutečnou mentální energii předčící všechny fantazijní biografy světa.
