Puzení k něčemu
Jaképak to zvláštní slovo - puzení - k něčemu. Nebo k někomu? Co to vlastně to puzení je? Jakoby nás puzení zbavovalo vlastní vůle - puzení k útoku na druhého člověka, na druhý stát, na souseda, na křesťana, na muslima, na krajinu, někdy pak na celý svět. A co teprve puzení k pomoci, zvednout toho vožralého ze země, fetku z hnoje vlastních duševních výkalů.
Puzení nás zasahuje (snad ovládá?) bez možnosti odvolání. Nakonec, kam se odvolat? K sobě samému? Jde to vůbec? A co puzení k lepším výkonům, k vybičování lidí bránit svou vlast, puzení k vytváření vyššího zisku, puzení k úspěchu, k bazální motivaci být lepším, úspěšnějším, výkonnějším. Puzení nás přitom táhne suchým rákosovým polem houpajícím se podle větrné růžice, kterou snad vůbec neřídíme svou vlastní vůlí. Puzení, které se nám nezdůvodňuje, nevysvětluje, táhne nás svým skrytým, někdy záhadným směrem a my pak končíme za katrem svých výčitek, svého upřímného, často nesnesitelného Já, které nám má být naopak parťákem.
A pak vidíte mladou ženu, která dřepí na pískovišti jako ta slepice a mlátí tam plastovými kravinami do písku, aby se svým drahým dítkem postavila veledůležitý, nicméně zcela k ničemu, pískový hrad. Jak oba utrácejí drahocenný čas samotného puzení k nebetyčným zbytečnostem, které pro svět vůbec nic neznamenají, jsou úplně k ničemu, zcela od věci, od světa, nakonec především od puzení...
A co když ona mladá žena se svým malým děckem právě na onom pískovišti pořádají nejdůležitější a nejvelkolepější věc na světě, protože prostě jen JSOU. Jsou spolu, chápete to slovo, jeho význam? Být spolu... To přece vůbec neznamená společně se nacpávat v restauraci, společně se válet u moře, společně souložit v posteli, anebo se společně dávit penězi! Ta mladá žena s děckem na pískovišti ví o světě své, o světě, který v tu chvíli vlastně (paradoxně) neexistuje. Ty dvě postavy na pískovišti jsou jen spolu, jen tak zlehka vymázly vše kolem sebe. V tomto jediném místě spolubytí není dobro ani zlo, poněvadž tam není puzení. Puzení je očekávání do sebe zahleděné, nepřející, věčně hladové v té své slepé ulici, která je ještě k tomu stokrát pokálená nevědomím.
Společně spolu je BÝT SPOLU. Mladá žena se svým dítkem zapomene na celý svět, stejně jako její děcko se ještě na svět nestačilo rozpomenout, jak pravil božský Platón. Jsou spolu bez jakéhokoli puzení. Pamatujte, jen bez puzení může být čistá, čirá radost. Pokud přijde k dítěti pitomec a začne jej kádrovat, jak ten domek z písku má vypadat, jak se má postavit, aby držel, jak se má správně oplácat lopatičkou, je táhnout celou tu situaci unylým puzením k něčemu, "rozuměj k ničemu". S tím ať jdou všichni k čertu! To už není radost, to není spolubytí. Mezi ty dva vstoupil cizí hráč, puzení k lepšímu, výstavnějšímu, trvalejšímu, stabilnějšímu. Chápete to?
Pamatujte, DARY NÁM CHODÍ PO KOUSCÍCH. Každý ten malý, vlastně ohromně velký kus radosti, který přehlédneme, unikne na věky. Už prostě nebude, nevrátí se. Žijme tedy dary drobných mincí. Jen čistými dary mimo hnus puzení! Každý ten malý kousek nás zasytí na hodně dlouho. Někdy to bývá na celý život, a někdy dokonce na věky. Záleží jen na nás a na našem přijetí darů.
A vidíte jaké je nevědomí. Já měl puzení napsat tento příspěvek o puzení proti samotné podstatě puzení. Kdyby bývalo bylo puzení hodno bytí, nikdy by to nedovolilo. Ale protože nevědomí není samo sebe vědomo, nemůže se bránit. Nakonec pak zjistíte, že jediné, co má na světě smysl, je to, že si mladá žena sedne se svým dítětem na pískoviště. Čekal někdo z vás hodnotnější rozuzlení? Ano? Pak vítejte v puzení /sepsáno pod vlivem Dead can dance: The Host of Seraphim/ .
