Proč se nerodí děti?
Všichni dobře víte, že já jsem ten první, který říká, že děti, dokonce ani rodiče, nejsou, nemohou a ani nikdy nebudou smyslem našeho života. To prostě nejde. Absolutním sebeodevzdáním se člověk ztrácí do jakéhosi neprostoru, ze kterého jsou jen dvě cesty - pád nebo hranice. Člověk si zaslouží být svým já, má právo sám na sebe, o to více usilovat a pracovat na svojské cestě k Já.
Jenže, tak jak to bývá, Život je mnohem hlubší než jen ve 2D provedení. Pokud tedy k tomuto přidáme vertikální osu, řekněme kříž, vzniká 3D svět. A s tímto světem souvisí SDÍLENÍ. Ano, rodí se sem lidé, paradoxně se rodí, kteří nemají v zadání sdílení. Proč sdílení? Protože bez tohoto nemůžete povít své potomky. LIDÉ, KTEŘÍ NECHTĚJÍ DĚTI, a mají na to své právo, SE NECHTĚJÍ SDÍLET.
Zná to snad každý dotčený muž. Narozením dítěte se jako otec ocitá jaksi malinko, někdy více, stranou, protože žena, pokud je čestná, rozdělí své srdce mezi sebe a dítě. Je to mysterium, které my muži nemůžeme nikdy pochopit, natož pak poznat. Samozřejmě jsou výjimky, to když současný muž se v minulosti vtělil jako žena, ale nemylte se, není to tak časté, jak by se mohlo zdát.
Žena si půlí srdce s každým narozeným dítětem. Pokud muž, byť velmi mladý, takové nitro v ženě necítí, ani on po dětech netouží. A pokud je jeho niterné sebesdílení přece jen silnější než stávající vztah, odchází od prázdné ženy (pozor, nikoli prázdného člověka). Že sousloví prázdná žena je příliš silným kafem? Proč si to myslíte? Prázdná žena nesouvisí s dělohou, ale s ženským srdcem. Zajisté znáte ze stovek literárních příběhů postavy žen, které nemohly mít vlastní děti a přitom se utrápily snad k smrti, protože žili s pitomcem, který nedovolil vedle sebe cizí dítě.
Šíří se vlna prázdného ženství. Zajisté mne mnohé z nich mohou hubovat, což ještě píši velmi slušně. Nikdo na světě totiž neumí nenávidět tak, jako zostuzená, totálně nasraná ženská. Prázdné ženství je absolutním nesdílením živoucí matérie jménem člověk. A kecy současné generace o klimatickém fetišismu a jiných bědách nikoho rozumného nedojmou. Dokonce jsem nedávno slyšel na Vltavě jednoho echt chudáka, mladého umělce a zároveň malíře pokojů, jak by to tady na Zemi bylo super, kdyby se zde člověk vůbec nevyskytoval! Chápete to? Pak tedy jedinou smysluplnou cestou pro takového jedince je skok ze skály, s ničím jiným nemůže sám před sebou obstát!
Víte, nakonec všechna dogmata - traumata minulých časů, proč se rodí děti, jsou dnes zatuchlou a omšelou košilí. Biblické "Milujte se a množte se" je snad jen pro sekty, anebo laciný proletariát. Existenciální nutnost o sebenaplnění lidské existence svými potomky je také uhnilým fluidem lidské progrese. Podobně koncept sebeprezentující se, nevědomé, slepé vůle Arthura Schopenhauera. Arthur dokonce tvrdil, že kdyby sex nebyl okořeněný orgasmem, tak by nás koitus nebavil, čímž by se děti ani nerodily.
Existenciální chudoba a vyprahlost vycházejí ze slepé prázdnoty. Prázdnota, která nenese zpěv ptáků ani křik dětského autentického bytí. Nakonec je to vše prozaičtější než všechny ty blbý konstrukty celého světa. Člověk, který má na to, aby se sdílel, si ZCELA PROSTĚ A OBYČEJNĚ POŘÍDÍ DĚTI. A víte proč? PROTOŽE NIKDE V CELÉM VESMÍRU NEZAŽIJETE VĚTŠÍ DAR RADOSTI než uslintané ubrečené řvoucí dítě na svém pevném rameni po neskutečně banálním pádu na zem jménem Život!
