Vítejte v Mohutnosti Světa

Jak již tradičně a pravidelně jsem navštívil svou máminu. Jezdím k ní zhruba každé dva týdny, teda pokud něco nenadálého nepotřebuje, požehnaný ročník 44. Naše seance jsou víceméně podobné, přivítání, předání propriet, které ji velmi rád vozím, něco k jídlu, kafe, mnoho cigaret, což je na mne fakt zátěž a při tomto diskuze, což celé trvá od třech do šesti hodin. 

Nehodlám psát o našem komplikovaném vztahu, který byl ovlivněn jejím dětstvím a mládím v dětském domově, mou povahou, našich zvláštním vztahem s bratrem, a nakonec i našim postarším tátou, který z tohoto světa odešel ještě před revolucí. Vypisovat cokoli o nás dvou by bylo opravdu zbytečné a nezáživné. Nicméně za poslední tři roky se udály mnohé podstatné věci, které také vyřešily vztahy s tátou a urovnaly letité neodpustky, což je moc dobře.

Naše doslova mnohahodinové diskuze jsou o všem možném, ale většinou o Světě. Ona ví, že mám tuto svou stránku, občas ji tisknu některé příspěvky. Věřte mi, bylo to pro mě dost složité, sdělit ji a vysvětlit, co to celé znamená. Zvláštní, ona to vzala na první ostrou. V diskuzích jedeme filosofii i teologii, nicméně kontinuálně pokračujeme v práci na poznání zen buddhismu, který je mámině nejbližší. Nutno říci, že za ty tři roky postoupila hodně daleko. Některé naprosto nepředstavitelné záležitosti a procesy byly pro ní absolutně nepochopitelnou španělskou vesnicí, avšak nyní dává a poznává mnohem hlubší krajiny světa Satori. Je to prostě fajn. 

Včera jsme se dostali do vzájemného ustrnutí, to je ten stav, kdy jdete za slova, přitom mluví jen vaše nitra. Je to zvláštní stav vnitřního vidění, ve kterém jedině můžete rozumět hloubce bytí. Při tomto ustrnutí, vlastně vytržení, jsem se ji hluboce díval do očí, což se mi stalo za těch jejich 81 let poprvé. Teprve v tomto stavu jsem ji viděl skutečnou, jaká je, kdo je. Viděl jsem, kde žila dříve, co jí formovalo a utvářelo, proč je tam, kde je nyní, a proč jsme nyní spolu. Na milivteřinku zmizel svět, proto jsem mohl vidět.

Hlavní zvěstí toho vytržení nebyla jen moje mámina, ale celá rodina, lidská rodina, chcete-li krev a genofond. Nebavíme se jen o tělesném genomu, ale i rodinném, prastarém to spojení se všemi našimi rodinnými předky, se všemi možnými zátěžemi přenášenými přes generace nastoupivších jedinců do rodové, rodinné šňůry. Viděl jsem jasně a zřetelně, že pozemská rodina je pouhým přeludem i s její krví a předávanými geny. Naši předci ani naši potomci pro nás VŮBEC NIC NEZMANENAJÍ, VŮBEC NIC! Ale pozor, přestože nejsou naši, nepatří k nám po krvi ani sdíleným genovým zadáním, tak mohou být naši, a to POUZE NAŠIM ROZHODNUTÍM. Pokud má někdo z rodiny k vám patřit, musíte se rozhodnout, pokud tomu neučiníte, tak nedlužíte, nepatříte, nesouzníte. Pak tedy zvedněte kotvy a běžte za sebou a za sebe, i když vám všichni budou stále a stále opakovat ta rádoby svatá klišé o spolupatřičnosti a odpovědnosti. 

Vím, je to závažná a těžká pravda. Já ji prostě viděl. Jasně že vás slyším, chcete mi argumentovat, že to tak mám já a jiní nikoli. Ne, ne. To se zase jen utěšujete! Rodina ano, bez debat, nikoli však krví ani genomem. POUZE A JEN VAŠIM ROZHODNUTÍM! Každý z vás máte kolem sebe dost příkladů, kdy biologická rodina spolu vzájemně vůbec nežije, i když mohou bydlet na jedné hromádce. A naopak jiní za sebe dají světa kraj. Proč? Protože se pro sebe rozhodli, a kolikrát i navěky věků. Proč ne? To je v pořádku, jen tam musí být rozhodnutí, žádná nevědomá, slepá vůle, jak pravil velikán Arthur Schopenhauer. 

Stojíte na peróně a hodláte nastoupit do vlaku jménem Život. Vedle vás postávají další a další jedinci. Jste hrdí, na svou svobodnou vůli, na své možnosti i postavení. Přijíždí vlak. Je nesmírně dlouhý, doslova se nedá přehlédnout. Když konečně zastaví, nastupujete do jednoho z vagónů a dále již procházíte dalšími vozy, prostě si vybíráte místo. Jste na sebe hrdí, na svou svobodnou vůli, na své možnosti i postavení. Konečně se vám zalíbí jedno volné místo, přesně pro vás. Nehledíte na ostatní, jste v jakémsi rauši své důležitosti. Máte dojem, že ostatní to prožívají podobně Po obsazení toho svého vybraného místa se začínáte rozhlížet kolem sebe, jste jaksi pyšní, čemuž se malinko bráníte. Přesto... vybrali jste si vy, jedině vy! Po chvíli jízdy a rozkoukávání najednou přichází průvodčí. Co ten tady?, napadá vás. Tady, v tomto vlaku? Průvodčí přichází i k vám s obligátní otázkou, kterou jste u druhých tak zvláštně přehlíželi: Jízdenku prosím, samozřejmě včetně místenky. Je vám dost divně, co si to vůbec dovoluje, a ještě k tomu v tom jeho směšným mundúru. Nemáte slov, tváříte se nevěřícně. Máte ji v levé kapse, vyzve vás průvodčí. Ale... co to, to je nesmysl, napadá vás. Sáhnete do levé kapsy, jste zděšeni, vaše nejistá ruka otevírá přehnutý, voskovaný papír... Číslo spoje, vagónu i vašeho místa souhlasí, nakonec jako vždy, podotýká průvodčí... Odchází a vy jdete svým zrakem za ním. Nechápete. Náhle se zpovzdálí průvodčí otočí: Nezapomeňte, už příští zastávku vystupujete, čekají vás na peróně...

Jedině ten, kdo neutíká, může dojít sebe samého. Utéci nelze od nikoho ani ničeho, od sebe samého, od své rodiny, svých učitelů (nikoli školních), svého poslání, společnosti, práce atp. Přitom prvním předpokladem rozhodnutí je respekt a úcta, teprve pak máte právo a svatý nárok na akt svobodného rozhodování, byť je jakýkoli (Evangelium podle Matouše 12, 46-50):

• Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit.
• Někdo mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“
• On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“
• Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“