SVĚTLO SE STALO TĚLEM

Velebnost svojsky se rozhlížející širočinou, copak tam vidí? Snad něco schází?

Zrak zasazený někam hodně daleko, copak nedohlédne konce?

Plášť požehnání vlající v posvátném rozhodnutí, nikde žádného vánku.

Pohled k neunesení ani vydržení

Znenadání se zvedající paže bez rozhodnutí, bez hnutí, bez roztržení.

Levou letí bílá holubice, naopak pravou černý havran, oba z ničeho nezrození.

Bez hlesu mysli, beze svého cíle letící až do konce, do samotného skonu zrození.

Nesnesitelným neuchopitelným údělem

Může-li se přesto rozhlížet, není-liž žádného zraku, vidění ani prostoru?

Žádného místa, času, hory, radosti, uchvácení, zvrácení, naplnění.

Plachtit bez překážek vymykajíc se všemu předepsanému, přesto neupravenému?

Ticho překřikující hluchotu

Náhle přicházející, nikým neočekávané První, První svaté, První nikdy nepoznané.

První se rojící, prostřevše vlasy ticha do hluku vznikání holubicí s havranem.

Chvějící se První vlněním vnitřního pnutí, přesto i to Druhé nikdy nepoznané.

Neviditelné nepatřící ani sebe samé

Odkudsi se nořící vír nezměrné rozlehlosti, tvarovosti, i to Třetí nikdy nepoznané.

Náhle se temnící skrytou uzavřeností krabičky dětského chrastítka svrchu vypadnuvší.

Nekonečné vlasy stříbrných houní původní velebnosti vlající všemi zákoutími.

Stříbrnými nitkami vzdouvající

Konec již dávno tenkého vlásku volajícího nepoznané Třetí, Druhé, a pak i První.

Jediným aktem hynoucího svéhlavým pozřením všech vlasů beze zbytku nepoznaných. 

Tyto svou sousledností klonící se navěky nedokonavé, věčně žíznivé služebné pýše.

Pozřením a vyzvracením všeho toho...

lze vstoupit do ničeho zrozeného, kde plášť vlaje, i když větru není

kde zrak je zasazen snad do nekonečna, kde konce nedohlédne 

kde plášť velebnosti vzhlíží maně, že přec VŮBEC NIC NESCHÁZELO...