SVĚTLO SE STALO TĚLEM

Víte, vůbec podobnou, byť krátkou reportáž, nechci psát. Již teď vím, že to nebude zajímavé čtení, takže opravdu jen krátce. A proč nakonec píši? Abyste se nebáli cestovat do míst, kam jste voláni. Setkání s místy a bytostmi (samozřejmě také lidmi), které na vás čekají, je úžasnou, s ničím nesrovnatelnou událostí. Je to vlastně vratka domů, kterou jsem prožil s Issou a tamními kopci.

Přiznávám, i přes svou vcelku nebojácnou povahu jsem měl z cesty do Tuniska obavy. Dobře jsem si pročetl doporučení českého i amerického Ministerstva zahraničí a věděl, že v různých, hlavně jižních a západních oblastech probíhají povstalecké bojůvky. Doporučení zní - nejezdit jižně od hranice měst Nefta - Kebili - Medenine, moc se nepřibližovat oblasti kolem Kasserine a také si udržovat 10-ti km odstup od západní hranice. No řeknu vám, nebylo mi moc dobře. Hlavně jsem měl jasný cíl a přitom obavu, abych jej dostál. Jinak se nezapomeňte nahlásit do DROZDU a také uzavřít cestovní pojištění!

Tak tedy, v sobotu odpoledne jsem odrazil letecky z Prahy do Paříže, pak hned z Paříže do Tunisu - Kartága. Tam na mě čekal chlapík z místní rent car (Tunisia Rent Car), kde jsem si objednal na dva dny auto. Vše jsme zrealizovali v autě, naprostá pohoda, nezapomeňte, že debetní kartu nikdo nechce, jen kreditní! Připlatil jsem si 2 € na den za navigaci, která mi hodně pomohla. Dojel jsem k objednanému, hodně zapadlému hotýlku s názvem Hotel Métropole Résidence. Vstup do tohoto ubytování jsem nakonec podvakrát přehlédl (únavou a mírnou nervozitou?), i když jsem od něho stál zhruba 10m, vchod nebyl dobře viditelný a já čekal bůhvíco. Při druhém objezdu jsem projížděl pochybnou uličkou, kde šel postarší chlapík s velkou igelitkou. Zastavil jsem, stáhl okýnko a ptal se na hotel. Chlapík se jal vysvětlování, pak se rozhodl, že mi ukáže cestu osobně, obešel auto a statečně nastoupil vedle mne. V tu chvíli jsem si uvědomil, že v jednu ráno v potemnělém starém Kartágu provádím rizikovou operaci, takže jsem na něho začal řvát, samozřejmě anglicky, ať okamžitě vypadne z auta, že nesmím do pronajatého auta nikoho brát a že jedu ihned na policii. Chlapík vcelku nerozhodně vystoupil, zvláště když měl hrudník i bicepsy polovičních rozměrů než já, takže jsem následně pokračoval vstříc nočnímu městu. Nakonec jsem zastavil uprostřed křižovatky starého města, úplně na drzovku přivolal tam evidentně lelkujícího policistu, aby mi laskavě řekl, kde najdu zdejší, mnou bukovaný hotel. Asi po 20 min usilovného tápání v mobilu mi ukázal stejné místo na mapě, kde jsem již dvakrát stál, já poděkoval a uznal, že je zřejmě chyba na mé straně. Při dlouhé akci s policistou šel kolem onen vyhnaný chlapík, který přišel k autu, aby si postěžoval, že mi chtěl také jen pomoct...

Takže lidi, nakonec hotýlek napotřetí trefený. Vybavení i stav odpovídal spíše spodní části střední cenové relace, nicméně všude bylo čisto a útulno, takže jej velmi rád doporučuji. Usínal jsem kolem půl druhé ráno, po nadýchání si místní atmosféry již klidný a vyrovnaný, tj. bez jakýchkoli obav z cíle cesty. Vstával jsem tedy v půl šesté v neděli, abych vše stihl. Ranní hygiena, skočit do auta a hurá na jih. Po cestě se nedělo nic zvláštního, jen přidávám několik postřehů z dlouhé 5-ti hod cesty do Gafsy (záležitosti, které jsou pro vášnivé cestovatele v podobných destinacích samozřejmostí):

• Dálnice i hlavní tahy jsou v pohodovém stavu
• V každém městě, obci i sebeméně obyvatelné "díře" jsou umístěné zpomalovací retardéry, které vám dají hodně zabrat, protože jsou vesměs tvořeny obří hromadou asfaltu, kterou nelze přefrčet vyšší rychlostí než 20 km/hod
• Blinkry jsou v Tunisku zcela zbytečnou záležitostí
• K tamním rychlostním limitům si hravě připočtěte +20 km/hod, což jsem hbitě pochopil a také učinil, pak pojedete v rytmu místních rychlostních poměrů
• Nevím jak o ženy, ale o mě jakožto mužského vyslance bílé kůže nebyl žádný zjevný interest
• U každé obce i města stojí běžně několik stopařů - mužů, kteří ani nemávají, stopaři se berou úplně automaticky jako se jí chleba nebo pije voda (cítil jsem z toho jakousi mužskou sounáležitost a věřte, že u silnice nepostávali chlapáci - stopaři z vyšší ani střední třídy, často to byli fakt vesničtí nuzáci, takže se tímto omlouvám, že jsem nikoho nenabral, stejně určitě neuměli English language)
• Při stmívání nemá polovina vozů rozsvícená světla, na což jsem málem doplatil při jednom z předjíždění
• Při jízdě po tmě nikdo moc neřeší dálková světla, prostě jedete a za vámi vás oslňují mnoho kilometrů do zrcátek a naproti jedoucí vozy také
• Důležité - připravte se na silnici na všechny ne/možné zkušenosti, např. v Kartágu jezdí proti vám ve vašem pravém pruhu motocykly, dodávky a další povozy
• Běžně se stojí milimetr za výjezdem z kruhového objezdu (tam vyskakují stopaři, aby mohli přejít na další výjezd)
• Stalo se mi, že na středně velkém kruhovém objezdu jela mírně vyděšená žena v protisměru, to už jsem teda sám k sobě prohlásil, že je v Tunisku možné všechno

Takže jsem v neděli po obědě sjížděl ke Gafse, v sobotu odpoledne, večer a v noci předchozího dne pršelo, následující den v pondělí také, jen ta neděle byla slunečná, venku mezi 8 a 10°C, dokonale připraveno pro mne. Sjíždím tedy do Gafsy, ohlédnu se doprava na hory, kam potřebuji, a které se táhnou dvacet kilometrů až za Gafsu, když byly vidět jen spodky, jinak vše bylo zahaleno v těžké, horské, mračné mlze. No řeknu vám, krve byste se nedořezali. Tak já letím takovou štreku, k tomu část podzimu jsem dost usilovně určoval přesnou polohu místa Brány, která se mi stále schovávala, ještě k tomu takovou dálavu autem, k tomu poskakování přes ta pitomá asfaltová lejna retardérů a pak... pak se tam prostě nedostanu. Čekajících 400m převýšení, v neznámém terénu, bez českých turistických značek, v docela horském, samozřejmě zrádném terénu... no já byl total sundanej na dně své psýchy, takže jsem dokonce zvažoval, že uraženě otočím auto a na vše se vyprdnu. Jenže jsem naštěstí také vycvičený z vysokých hor, když jsme s poslední manželkou lezli mnoho let po horách (klasický climbing): Prostě pojedu pod kopec a pak uvidím, třeba to bude dobrý. 

Cestou jsem ještě přemýšlel, zda zajedu až k natipované, opravdu velmi nuzné osadě, anebo nechám auto u hlavní silnice. Pitomý bylo, že pronajaté auto nebylo vůbec označené, jak to většinou bývá, obřími nápisy rent car i s názvem společnosti, takže případní loupežníci by neměli žádné obavy z rychlého nalezení kradeného rent car. Jenže já v žádném případě nechtěl z neznámých hor sestupovat po tmě. To by bylo dost riskantní. No nic, jel jsem k osadě.

Jakmile jsem zaparkoval na okraji osady, kousek od prvního domu, no domu?, tak nějak, rozběhl se ke mě nuzný, hubený chlapík, věkem mezi čtyřicítkou a šedesátkou. Oči mu zářily jak pouštní světýlka. Hi, I am Richard. Ó, Ričárd, odpověděl. Hezky a nenásilně mi podal pravou ruku, snad víte, co to znamená, zvláště v arabské zemi. Jedná se původního praTunisana. Já na něho anglicky, on na mě francouzsky, no řeknu vám... Několikrát mi zdůraznil své jméno: Ííísa... Ísa, povídám, that car is from special rent car company which is secure by satelite and police too. At the moment you are very big security man and also responsible for this car! Chudák poctivý Issa to pochopil, vytáhl svou identity card a chtěl, abych si ji ofotil mobilem. Styděl jsem se... Nicméně jsem ještě dodal: I am expert from EU for hydrology and I need to see this valey for just one hour. Please, secure this car for one hour! Samozřejmě jsem věděl, že budu déle, to jen pro sichr...

Vydal jsem se tedy dlouhým údolím mezi kopce. Několikrát jsem musel scházet a pak zase vycházet ze suchých říčních koryt, což bylo velmi zdržující. U vstupu do údolí stál seschlý stařešina se stejně seschlými, černými velbloudy. Neznatelně vychozenou pěšinou jsem se blížil jakoby k nim, na což všichni reagovali neskrývavým zděšením, takže jsem se taktně vyhnul a zpětně je pozoroval jako nějaké pouštní přízraky. Myslím, že v těchto opuštěných končinách ještě bílého uzurpátora nikdy neviděli. Dalších zhruba 350 výškových metrů docela šlo, mraky ze zvedly, takže jsem mohl načíst cestu skrz skalní masiv a v pohodě vylézt na hřeben. Po hřebenu jsem stále stoupal nahoru s velkou opatrností, abych se nedostal na skalní hranu. 

Tušil jsem, že místo brány bude stejně schované jako při mém podzimním kontaktu na dálku. Musel jsem poprosit vysokého pomocníka, jinak bych to sám nedal. Už dávno předtím, jakmile jsem vystoupil na hřeben, jsem si alespoň přečetl zkoušku, takže jsem byl malinko připravený. Na místě Brány kolem mne obehnali klec s několika mřížovými dveřmi a já musel otevřít jen ty jedny, jedině pravé. Legrační bylo, že v informaci předtím jsem přesně viděl, které to jsou, jenže nyní jsem pochyboval. Alespoň vidíte, jaký je člověk nedůvěřivý pitomec, někdy...

Nakonec všechno dopadlo, jak mělo. Po otevření Brány Západu, ke které vede fialový sloupec síly, jsem mohl nahlídnout dovnitř, do posvátna. Nicméně brána téměř okamžitě zarostla tak, že je stejně jako ta východní nepřístupná. K otevření dojde až aktivací všech pěti členů. Pak se zvedly z okolních kopců stříbrné nitě, ukotvily se o bránu, a po těchto nitích putovaly krůpěje kuliček domů. Když jsem se rozhlédl kolem, mohl jsem je najednou vidět. Čekalo jich tam doslova miliony. Přiznávám, stále se od nich nemohu odpoutat. Celé to dějství mne zasáhlo hodně hluboko... pořád mám celou scenérii u sebe, ty kopce, jejich klid, rovněž Issu. Jako bych se vrátil k druhé rodině, k báječným a milým příbuzným.

Do osady jsem se dostal asi po čtyřech hodinách. První trnutí - auto. Naštěstí OK. Druhé trnutí - Issa, abych neodjel bez rozloučení. Naštěstí byl nedaleko u sousedů, jakmile mě spatřil, běžel, no běžel?, prostě chvátal ke mě. Opět milé setkání. Issa se rozjel a furt po mě něco chtěl. Objali jsme se. Dal jsem mu za hlídání 20 dinárů, které opravdu nechtěl. Vnutil jsem mu je. Objímáme se podruhé. Issa voní poctivostí svého rodu, horami a černou Matkou jejich kontinentu. Cítil jsem ji tam všude kolem a slíbil si, že ji časem navštívím. Ty vole Isso, jako telefonní čísla?, říkám mu česky. Je, Ričárd, mi and maj bejby tu Jurop. Tak jsem mu na jeho stoletém, levně plastovém tlačítkovém mobilu namačkal své číslo a prozvonil se. Minulý pátek mi volal, já to zvedl a nic. Zkusím to sám a tímto slibuji, že kdyby dokázal doletět s jeho tu bejby do Prahy, tak je tam třeba na tři čtyři dny pozvu, včetně ubytování a šlapáni po Prague.

No, tak to je asi vše. Do hotelu jsem se dostal asi v půl 11 večer, padnul na postel a jako miminko chrupal do osmi rána, pondělního vyvoněného Kartága. Pozdě odpoledne jsem letěl zpět přes Paříž do Prahy, takže jsem po super snídani našlápl auto a jel do města Zaghouan, kde se nachází rozsáhlý podhorský park s názvem Parc Temple des Eaux s posvátným chrámem a stejně posvátným pramenem. Jenže celý den strašně pršelo, vítr na hranici orkánu a já před hlavním vchodem parku jen pokecal s tamním policistou, který mne tutově podezříval z velešpionáže, protože tam bylo pusto a prázdno (no jo, leden) a já se cpal dovnitř. Zvláště když on tam seděl v místním, vstupním domku onoho parku s ostatními hlídači, stejnými netáhly, pohulovali si cíga a při tom tutově řešili místní holky. Nakonec jsem ho umluvil, že nejsem Američan, ale hoch z Prahy a že Praha je nejhezčí na světě. Díky tomu zjistil, že jsem zcela neškodný pitomec, takže nechtěl ani pas, jen pro formu překontroloval doklady od auta.

No a to je opravdu vše. Dostal jsem šanci jednoho jediného dne bez deště najít Bránu, potkat Issu a také jeho lid hor a pouště. Věřte mi, bylo to nádherné, stát tam při cestě zpět úplně sám, opuštěný, za zády kamenité, pouštní kopce, před sebou celý africký kontinent. Dýchat jinou Matkou, přitom v okolí několika kilometrů, mimo zmíněnou osadu, ani živáčka. Slunce se schylovalo za záda mraků, já v mírně zpoceném triku, mikina a treková vesta narvané v malém baťůžku. Na to se prostě nezapomíná... a já nezapomenu. Díky moc, drahý Isso, za přivítání i rozloučení.