SVĚTLO SE STALO TĚLEM

Každý člověk na světě si nese trauma ze svých rodičů. První byl odložen do dětského domova, takže si nese trauma neznalosti svých rodičů. Druhý má pocit, že nikdy nedosáhne úspěchu svých rodičů. Třetí si myslí, že se bez rodičů neobejde ani v dospělém věku. Čtvrtý je celoživotně závislý na matce. Pátý si nese trauma z chladného vztahu svých rodičů. Šestý má trauma z toho, že se narodil tak hloupým a nízkým lidem. Sedmý má trauma z alkoholického otce. Osmý naopak z otce, kterého díky otcově pracovní zaneprázdněnosti téměř neviděl. Devátému se nedostávalo matčiny lásky. Desátému zase pochopení. Jedenáctý byl přehlížen díky svému sourozenci. Dvanáctý se svých rodičů bezdůvodně bál. Třináctý se před svými rodiči citově nebo tělesně styděl. A tak bychom mohli pokračovat snad donekonečna. 

Náboženství jsou v tomto ohledu velmi příkrá. Pamatujete na páté přikázání Desatera? Cti otce svého i matku svou... abys byl dlouho živ. V Evangeliu podle Matouše se dokonce píše: Kdo zlořečí otci nebo matce, ať zemře! V Koránu je ústa k rodičům hned za posvátnou úctou ke Stvořiteli: "Když jeden z nich nebo oba dosáhnou u tebe stáří, neříkej jim "uf" a neokřikuj je, nýbrž k nim mluv uctivě. A skloň pro ně křídla pokory z milosrdenství a říkej: "Pane můj, smiluj se nad nimi, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý."

Hinduisté jdou ještě dále, když jeden verš z Upanišady říká doslova: "Matka je jako Bůh, otec je jako Bůh, učitel je jako Bůh, host je jako Bůh". V Mahábháratě je v Šánti Parvě: "Otec a matka jsou prvními učiteli a prvními bohy dítěte. Kdo je ctí, ten se očišťuje od hříchů a dosáhne všech přání." Dáje je v Mahábháratě: "Neexistuje žádný čin zbožnější než péče o matku a otce. Kdo jim slouží čistým srdcem, ten dosahuje nebe." V buddhistickém textu Anguttara Nikája je psáno podobné: "Dva lidé se nedají nikdy plně odměnit. Kteří dva? Matka a otec. I kdyby je člověk nosil na ramenou sto let, mazal jim nohy, dával jim jídlo - nikdy jim nesplatí dluh."

Jak stresující je srovnání prvního a následujících odstavců. Co myslíte? Čím více je to srovnání pro vás stresující, tím větší problém to je, řekl bych. Vlastně je to pohled do svého zrcadla, vlastního zakotvení, svých rodových hodnot. Jestli ode mne opět čekáte jinou cestu vztahu ke svých rodičům, čekáte správně. Nabídnu malinko něco jiného, sami posuďte. Nicméně stále platí:

POKUD NEPŘELEZEŠ PŘES SVÉ RODIČE, NEMŮŠ PŘELÉZT PŘES SEBE SAMÉHO!

Doba se mění, jak sami dobře víte, takže mnozí již nechtějí otročit, popř. slepě vykonávat úkony jakékoli moralistní tradice, ať je to tradice náboženská nebo jen společensky kulturní. Jedno se ovšem nikdy nezmění: Bez úcty k rodičům nenajdete úctu k sobě samým. /omlouvám se, ale nechci psát o rodičích tyranech/

1. Vaši rodiče jsou s vámi spirituálně spřízněni = patříte ke stejné tradici, stejnému duchovnímu rodu = mějte k rodičům úctu
2. Vaši rodiče vám posloužili jen jako nosiči k vašemu vlastnímu naplnění = nehledejte s nimi žádné společné zájmy ani zadání, nepatříte k nim = mějte k rodičům úctu
3. Vaši rodiče jsou vaši učitelé = v tomto případě je lhostejno, zda v duchovním či společensko-kulturním ohledu = mějte k rodičům úctu
4. Narodili jste se rodičům jako jejich učitelé = patříte k sobě, nicméně to může být pouze v tomto vtěleném životě = mějte k rodičům úctu
5. Narodili jste se rodičům jako jejich služebníci = jste jejich podřízenými, nikoli dětmi = mějte k rodičům úctu
6. Rodiče se narodili jako vaši služebníci = jste jejich nadřízenými, nikoli příbuznými = mějte k rodičům úctu

V druhém i třetím odstavci jsem pomlčel o jedné podstatné, klíčově věci: RODIČE NESMÍ BRÁNIT VAŠÍ CESTĚ. Je to náboženská zásada nad všechna ostatní přikázání týkající se vztahu rodič - potomek. V tomto ohledu vám nesmí bránit na cestě ke Stvořiteli: Kdo je přiměje k víře, k ctnosti, ke štědrosti a moudrosti, ten je skutečně odměnil (buddhismus)... ale jestliže tě nutí, abys ke Mně přidružoval to, o čemž nemáš vědění, neposlouchej je, avšak buď k nim na světě laskavý (Korán).

Jak překonat trauma ze svých rodičů? Jedině vlastním sebeuvědoměním. Vědomím své vlastní cesty, identity, příběhu. Ať jste pán nebo rab, jak psal ctihodný Hegel, kterého jsem, dávno tomu, studoval.

VLASTNÍM, NEBOJÁCNÝM SEBEUVĚDOMĚNÍM!

Na závěr si dovolím ocitovat kousek ze svého příspěvku ze dne 29.10.2023 "Víkend u Pavla Kozáka 20.-22.10.2023:

"Podělím se o jednu ze svých zkušeností. Jedno místo, na jehož popisek Pavel připsal červenou fixou "Dobrovolné", což bylo velmi legrační, neboť navštívení každého, Pavlem označeného místa, je zcela dobrovolné, bylo nadepsáno: Setkání s největší karmickou zátěží. Bylo to místo setkání s věštcem. Přiznávám, moc se mi tam nechtělo. Jistě tomu dobře rozumíte, že podívat se do svého vlastního, hlubokého nitra nemusí být úplně na pohodu. Odvážil jsem se. Nejdříve jsem provedl svou ochranu, aby mě nikdo neohrožoval, neobluzoval ani netahal za nos. Poklekl jsem, což byla povinnost. Věštec přišel. Měl obří, oválné oči, kterými mě prohlédl až do morku kostí. Své ruce mi přiložil na obličej, zajel mi s nimi pod kůži mé tváře a velmi pomalu pohyboval mou hlavou nejdříve doleva a pak doprava. Nemohl přejít přes vodu mého křtu, který jsem absolvoval v dospělosti. Udělil jsem mu povolení, že může projít, měl jsem k němu důvěru. Nakonec mi ukázal, co musím vyřešit a odčinit, co mě uvnitř tíží nejvíce, i když si toho nejsem zcela vědom. Je to vztah k rodičům, k mámině, se kterou to již druhým rokem napravuji a k tátovi, který odešel z tohoto světa dávno tomu."