SVĚTLO SE STALO TĚLEM

Cesta k Já je tou nejzásadnější cestou, kterou můžeme podstoupit. Je to cesta osvobození, ale i velkého závazku a zodpovědnosti. Jde o cestu fascinace, vlastního naplnění, vyvanutí a také návratu, což z ní činí snad nejvyšší metu lidství. Cestu k Já nelze přizpůsobit jakýmkoli novodobým hodnotám či názorům. Ta cesta je ustanovena od začátku věků, takže liberálně zaměření jedinci dále nemusí číst.

Vstupní bránou k Já je opustit mysl, tj. zastavit tok myšlení. Pokud jste dostatečně sebekritičtí, tak právem namítnete: "No jo, ale to je snad ta nejtěžší věc." Velice rád s vámi souhlasím, je to nesnadná záležitost. Každý skutečný buddhista, nikoli víkendový seminarista, u kterého zaplatíte desítky tisíc za obdržení univerzálního osvícení, vám potvrdí, že zastavit mysl na jednu minutu je nadlidským výkonem. A věřte mi, buddhisté to mají zmáknuté již tisíce let. Mám pro vás ještě druhou, téměř podobně zdrcující skutečnost. Vypnutí mysli je opravdu jen vstupní bránou, je to teprve začátek cesty k Já. Ale poradím, rád. Ulehčete si to, buddhisté to také tak dělají, jdou cestou nejmenšího odporu. K nácviku meditace BEZ MYŠLENÍ zvolte dva ulehčováky, které vám to usnadní - samotu a přírodu.

Samota bytí jen se sebou samým, tj. bez lidí kolem, bez pracovních i rodinných starostí a vlastní zaujatosti, je prvním nezbytným předpokladem. Klidně si na začátku poručte: Nyní zcela sám a odevzdaně vstupuji do tohoto lesa a zde na kraji zanechávám všechna svá já, tzn. všechny své pocity, předsudky, nápady, chtění a vůbec celou svou mysl. Vše si vezmu zpět, až se vrátím. "já" se dá totiž úplně zlehka oklamat, i když si pan Descart myslel pravý opak. 

Vstupem do přírody, třeba zrovna do lesa, si zajistíte mentální čistotu prostředí. Má soukromá rada, jděte pouze tam, kde zpívají ptáci. Tam jste 100% bez cizích, řekněme mentální vlivů. Vstupte tedy s vyprázdněnou myslí. Pokud se budete soustředit na dýchání, nebo vejrat na dominantní bod v dáli, je to opět použití mysli. Nesnažte se. Opakuji, O NIC SE NESNAŽTE! Pokud to nepůjde, nejste zřejmě ještě zralí... To je nesmysl, co? Když už jste se takto rozhodli, jste připraveni ažaž. Nicméně nevpusťte k sobě strach, že se to nepovede, že na to nemáte, že to nakonec není pro vás, že se bojíte zklamání. Zkuste to spíše pojmout jako hru se sebou samým. "Nevím, co mám očekávat, prostě to jen zkusím:" Když už nic, tak nasbíráte houby nebo užijete pohledy na lesní zvěř.  

Platí další neměnné pravidlo: Co se nerozvíjí, zakrne, někdy zcela zanikne. Pokud se vám povede byť jen malý okamžik odproštění se od mysli, ihned to pocítíte jako nesmírnou slast. Jeden takový okamžik vydá za mnoho dovolených v cizině. Hýčkejte si první takovou zkušenost jako nejdražší diamant světa a dále ji ROZVÍJEJTE. Prodlužujte stav nemyšlení. Je to vlastně první stupínek autenticity Bytí. Bez tohoto stupínku skutečně nelze vykročit stezkou k Já. 

I když pak dokážete vypnout mysl, přesto stále ještě "jste". Když jdete oním klidným lesem, pořád vidíte tělesnou realitu kolem sebe, byť malinko proměněnou, jakoby slavnostnější. Stále si totiž ve své další vrstvě "já" nesete své předpoklady, svá chtění, svá dosavadní poznání, prostě vše to, co z nás vytváří pozemšťany. Pozor, nejdeme provozovat žádnou negaci života, nihilismus par excellence. Jdeme cestou k Já! V tomto, řekněme, prvním stavu jdete stále ještě jako turista vnějším, tělesným, odděleným světem. Dalším stupínkem posvátné cesty je totiž odložení svých předpokladů, svého chtění, cítění, svého dosavadního poznání, prostě všeho toho, co nás dělá pozemskými lidmi. 

Slyším dobře? Že to je takřka nemožné, neuskutečnitelné? Proč tak soudíte, když víte prdlajs? Copak byste si dovolili říci váženému panu Zátopkovi v jeho předškolním věku, že neuběhne ani kilák? Že nemá šanci být olympionikem? Proč si to pak dovolujete vůči sobě samým? Vlastně není nic snazšího, než si hodit pár kusů klacků pod své vlastní nohy... 

Jak budete postupně odloupávat vrstvy cibule svého "já", začnete lépe vidět autentickým způsobem bytí. Jednoduše budete patřit na vše kolem vás v jeho čisté podobě. To je další fáze cesty k Já. Ptáte se, to ještě nebudu na konci? Ale kdepak, hlubinný sestup k Já má mnoho dalších stupínků, které se postupně zjemňují, alespoň potěšujícím faktem je, že se cesta postupně usnadňuje. O konci psát nemohu, i když jsem jej jednou viděl, přesto sám nezažil, nepoznal. V tomto nemohu sloužit. Je to úplně stejné, jako bych vám popisoval nádherný, vlhký orgasmus dvou milenců, které jsem pozoroval na louce pod lesem, nicméně jej nikdy sám nezažil. To by bylo dost hloupé a nepoctivé. Trapné!

Způsob návratu z dovršené cesty je, hodně předbíhám, opět již dávno naformátovaný. Nevěřte nikomu, kdo vám tvrdí opak. Takový velký návrat provázejí dva projevy. Prvním je absolutní oslava života vezdejšího, takže žádná negace, žádné "tam nahoře" je to lepší, ani milionkrát více super. Oslava nám daného, zjevného a stvořeného světa "já", který jsme sice opustili, ale s velkou vnitřní sebejistotou a radostí se opět navrátili. Druhým projevem je autentická služba. Chcete-li důkazy, sem s nimi. Dotvrzením takové služby je například návrat ke službě lidu oslaveným Kristem jeho původně vtěleného "já", který svou Cestu dovršil (nikoli dokončil) po 40-ti denním půstu na poušti. Teprve pak se mohl vydat na kříž. A co Buddha, který svou Cestu naplnil pod stromem osvícení a následným návratem ke službě svému lidu? 

Víte, zajisté není službou pořádat týdenní seminář s otevřením čaker u moře za desítky tisíc peněz pod vedením herečky a moderátora. Takto to skutečně nefunguje. Co tedy na tuty funguje? No přece VY SAMI. Bez Vás to nejde! A já se vlastně všemi těmi příspěvky na své stránce snažím vybudovat v nás samých sebedůvěru, že na vše stačíme sami, že naše "já" leží ve velké dlani "JÁ", abychom stejně nakonec zjistili (opět hodně předbíhám), že žádné naše já ani Já vlastně neexistují. Světe div se, při zachování naší svébytnosti "jsem". Nikdy negace, opuštění, zavrhnutí, vždy jen a jen OSLAVA STVOŘENÍ. Zkuste tedy začít tím, že nebojácně projdete prvním stupínkem, oním dočasným vypnutím mysli v průzračném lese plném okřídlených pěvců. Tam může být ten váš slavný začátek. Tam je to zadarmo. Tam máte jen sebe a skvostnou přírodu nepoškozeného bytí. Třeba časem dojdete i tam, že podobné provedete i v samotném pekle. Zase předbíhám... Prvním, byť nesmělým krůčkem k sobě samému se začíná ta poctivá hra neskutečné nádhery pučícího bytí Já. Však potom uvidíte sami, doslova a do písmene...