Jak být se svým zemřelým blízkým?
V listopadu loňského roku jsem se účastnil Mystico záhadologického festivalu v Kolíně. Zajímalo mě, vidět některé vystupující, raději dám na osobní kontakt než vejrání na net. V tomto případě jsem chtěl vidět Otomara Dvořáka, který bohužel z důvodu nemoci nepřijel. Byl jsem z toho smutný... Samozřejmě jsem se těšil na pana Drábka a Sašu, zvláště pak jsme byl zvědavý na prezentaci jejich práce.
Velmi rád vás ubezpečím, že pan Drábek ví co dělá. Nicméně jeho a Sašina přednáška byla taková nic moc, ani jeden z nich není výřečný, oba jsou takoví zvláštní schovanci. Musím říci, že to je jediná výtka. Oba jsou moc fajn lidi, přesně vědí, co mají dělat, oba jsou velmi Bohu pokorní, nelžou, nenadlepšují si, takže setkání s nimi je fajn. Paní Saša v průběhu přednášky prohlásila, že v případě setrvání zemřelého v původním domově je nutné tohoto odeslat tam, kam patří, aby neobtěžoval, zbytečně neovlivňoval blízké, případně nové vlastníky pozůstalé nemovitosti atp.
Po přednášce jsem se Sašou mluvil osobně několik minut. Sdělil jsem ji, že to takto nefunguje paušálně. Tato dáma je moc milá... Ale pojďme na odchodivší blízké:
1. Pavlovi Kozákovi z Rohanova odešla jeho drahá manželka, kterou nesmírně miluje. Na loňském semináři se nám svěřil, jakým způsobem se tomu bránil, ale to sem nepatří, omlouvám se. Když jsme byli vloni v květnu celý týden v Etrurii (už jsem se zmiňoval), několikrát jsme zůstali spolu sami. Jednou jsem se ho s velkou omluvou zeptal, zda se s ženou vídá, anebo s ní alespoň mluví. Tak hezky, nepateticky se na mne zadíval: Samozřejmě, každý den, několikrát...
2. Když jsem před lety kreslil automatickou kresbou ženu, která docházela do naší firmy vyučovat angličtinu, tak jsem mimochodem zjistil, že její děda z tátovy strany, se kterým se nemohla osobně setkat, protože umřel dříve, než se narodila, nad ní fyzicky bdí a ochraňuje ji. To bude zásadně provádět až do jejího odchodu z tohoto světa. Psal jsem o tom, ale smazal. Je mi to žinantní, psát o osobních záležitostech. Určitě bych dozjistil, proč se to hezké angličtinářce takto děje, ale ona o to nepožádala, vzala to jako fakt, zvláště ve světle ostatních zjištění a také vyřešení jejího problému. Tento příklad jsem uvedl zmíněné Saše.
3. Vloni jsem byl nehezky mentálně napaden, což jsem věděl (páč jsem vobčas momentálně zavostalej). Potvrdil mi to i Pavel v Etrurii a kus mi pomohl. Sice podobné není jeho parketa, ale Pavel Kozák je stále perfektním člověkem. Samozřejmě jsem si zjistil, kdo to byl a samozřejmě jsem se nemohl zlobit. Přesně jsem totiž znal důvod, sice mnou nezaviněný! Od posledního zbytku jsem si musel odpomoci sám, ale věřte mi, nešlo to. Asi nějaký můj dluh. Nakonec mi pomohl můj syn...
Tři drobné, skromné, snad nezajímavé příběhy, kterými chci jen ukázat, že na volbu vašeho vztahu ke svému milému, který vás opustil, často zde zanechal, MÁTE SVOJSKÉ PRÁVO JEN VY! Je to váš milý blízký a kecy o tom, jak mu máte dát klid a pokoj, jsou úplné nesmysly. To je argument hlupců! Citová pouta často rupnou a lidé jdou od sebe, to se naneštěstí stává. NENÍ TO TAK U DUŠEVNÍCH POUT. Jsem si vědom jemného, nikoli jen nepodobného příkladu oddaných řádových sester, které sdílejí Kristovu přítomnost každým božím dnem! Pak tedy vaše láskyplné pouto nehraje žádnou roli? Nemá žádnou sílu? A vaši odchodivší milovaní na Vás právo nemají? Mají být od vás vyhnáni, když jste pevně, někdy navěky, svázáni poutem nerozlomným?
A víte co, proč otrocky čekáte až do nejzazší meze. Pokud je odchod již evidentním, proč se včas nedomluvíte? Nebo si opravdu myslíte, že parťáctví "až za hrob" je jen z pohádek? Trapná a unylá láska až za hrob? Nevěřím vám, že jste takto chudí! A víte co, já jsem takový! A víte, kdy mi to došlo? Včera odpoledne, ano, na sváteční den 1.1. Něco jsem si řešil pracovně, otočil se a jaksi mimoděk prohlásil: "Ale tati, ty bys to udělal stejně. Šel bys stejně do práce!" Poprvé jsem toho chlapáka oslovil takovým přímým způsobem, poprvé... A to už jsem s ním musel řešit dost věcí, vloni dokonce s mým kamarádem knězem... Jenže dosud to takto nahlas a evidentně nikdy nebylo, přitom táta odešel už v roce 87. Hold někdy mi to nepálí...
