Mohutností k sobě samému

Svěřím se Vám se svou filosofickou koncepcí, kterou si dovoluji obhajovat již téměř 40 let, kdy jsem si jako tehdejší gymnaziální student zapsal v druhém ročníku (nebo třetím?) nepovinně volitelný předmět filosofii.  

Existují neměnná, navěky daná axiomata? Samozřejmě že ano! Pokusím se tedy obhájit svůj 40-ti letý koncept, a to ohledně Věčnosti a náhody (nahodilosti). Také mne vede k napsání tohoto příspěvku víkendová disputace s mou přítelkyní, která se se mnou vřele a mile dohadovala, přičemž to stále nemohla o té Věčnosti pochopit. Mám dojem, že to bylo kvůli jejímu ženství, protože ženy mívají obecně, zcela bez urážky, slabší logický aparát, neboť ženy jsou nositelkami něčeho, čemu my muži nemůžeme nikdy rozumět, a tím je srdce. Srdce, které umí nést mateřství, obětování a podobné velikosti nádherné žluto-oranžovo-červené barvy, zcela unikátním to citu v celém Světě.

Věčnost - ach ta věčná otázka po trvalosti. Dovoluji si prohlásit, že pokud od Věčnosti odejmeme jakkoli malou částečku čehokoli, není pak již věčností, nýbrž konečností. Zajisté vás napadá: Lze u takto definovaných opozitech Věčnost nahradit nekonečnem? Raději pojďme k matematice: Věčnost - 1 = konečnost, omezenost. Věčnost je natolik kompaktní a posvátná, že paradoxně musí být uzavřena v sebe samu. Je zvláštní, že Věčnost vnímáme zásadně v horizontu času, nikoli dílem stvoření. Copak všeho stvoření nemůže být zastřešeno Věčností? I když se vše proměňuje a minimálně na Zemi podléhá entropii? 

Věčnosti tedy nelze nic odebrat, neboť pak by se stala minimálně časovou labilitou. Přesto však Věčnost není nehybná, stará ani unavená. Pamatuji si z ranné biologie jednobuněčného živočicha pojmenovaného měňavka, jak se neustále pohybuje a tvarově mění snad při zachování svého objemu i obsahu. Podobně bytuje Věčnost, sice v různé obměně tvaru i rozměru, nicméně stále s věčnou neměnností své mohutnosti.    

Tady je má druhá, ryze stručná koncepce ohledně nahodilosti: Náhoda neexistuje! Jen chci upozornit na svou výjimečnost, myšleno samozřejmě ironicky, že toto axioma neexistence nahodilosti obhajuji již 40 let, když před několika lety jsem četl, že neexistenci náhody prokázala již vyšší matematika. 

O co tedy jde? Pokud na světě (Světě) připustím jednu jedinou náhodu, musím z této premisy vyvodit jasný důsledek, všechno je pak nahodilostí. Náhoda je svině, pokud by někde byla, vznikala, pak vše jede náhodou, nahodilostí (= vznešenější výraz). Jedna jediná náhoda na Světě spustí dominový efekt nikde a nikdy nekončících nahodilostí! Pokud by existovala nahodilost, pak úplně vše je nahodilostí - naše životy, naše utrpení, války, neskutečné lidské výkony, výrony empatie a obětování atp. A to je zjevný nesmysl. Ne-smysl jako hloupý a nihilistický konstrukt není institutu jménem člověk vůbec hoden! Natož pak Stvořitele. 

Že jste zakopli o obrubník, a že se to prokazatelně stalo náhodou? A jakpak to víte? Co když se to stalo tím, že jste mysleli na svého milovaného blízkého a tím nedávali pozor? Co když se to stalo tím, že kolem tebe prošel fešák a ty jsi na něho čuměla jako vejr? Co když se to stalo tím, že jste se zbytečně strachovali o své vážně nemocné dítě, díky čemuž do vás drcnul váš zemřelý děda dávajíc vám najevo, že vše se v dobré obrátí? Co když se to stalo tím, že jste podlehli zlu a ten hajzl ďábel si z vás dělá bžundu? 

Tak vidíte, nepochopení, nepoznání, nevidění, vůbec nemají vliv na neměnná axiomata, tj. že Věčnost je a nahodilost není. Nahodilost nemůže být prostě ani náhodou! Protože platí: 

Věčnosti se nedá nic ubírat, stejně jako nahodilosti nic přidávat!