SVĚTLO SE STALO TĚLEM

Je mi jasné, co mi sdělíte: A kde na to mám vzít čas? A prostor? A náladu? A energii? Souhlasím, všichni jsme tak nějak zaimplementováni do těch svých rolí, že na spontánní chování nezbývá... Dospěláci si to často vynahrazují alkoholem. Však si vzpomeňte na proběhnuvší vánoční večírky. Kolegové se tam uvolní, proberou všemožné kraviny a ještě se při tom chovají jako středoškoláci. Proč ne, prostě duševní ventil...zjevný důkaz bazální, vrostlé spontaneity. 

Spontaneita, to je lavina autentického, bezobsažného bytí, kterou zažijeme jen několikrát za život. Slyším vás, a věřím, jsou lidé, kteří žijí spontánně většinu, anebo dokonce celý život. Nejen vysocí spirituálové, ale i umělci - herci, muzikanti, volnomyšlenkáři - to jsou ti tahouni a lidští odebírači spontánnosti. Zase namítnete: Už to není, co bývávalo. Zajisté. Moje poslední manželka občas vzpomněla na náš první večer. Jako chudí študenti na vejšce jsme se flákali po Leninově třídě, volní jako ptáci, s málo penězi, oba mladí a nádherní, plni fantastické, malinko již společné energie, blbnuli jsme, utahovali si z lidí, poskakovali, drželi se jaksi s rozpaky za ruce, vzájemně se těšili na svá těla a vůbec na život jako takový. Ano, výtrysk vzájemné spontánnosti.

A víte co? Co kdybyste to, milé dámy, přece jen opětovně zkusily? Co kdybyste se některé pondělí vrátily z práce domů, ke všem těm statečným povinnostem, fyzickým i duševním, a oznámily navečer celé své drahé, nemyslím s despektem, rodině následující:

"Vážení, rozhodla jsem se tento týden umřít svým rolím, svým povinnostem! Ode dneška až do neděle prostě nedělám vůbec NIC! Nebudu řešit domácnost, školní trable, domácí úkoly, vaření, úklid, sdílení manželovy práce, prostě vůbec žádné povinnosti. Tento týden jako vaše, doufám, milovaná mámina vynechávám! Teď si uvařím kafčo, vezmu knihu a odcházím do ložnice, číst si. Zítra jdu s kámoškami do kina a pozítří na meditaci kněžek Matky Gaie. Mám vás pořád moc ráda, ale těchto sedm dní si dopřeji spontánního odpočinku, vyvanutí ze všech svých ženských rolí. Ano, můj drahý, ode všech ženských rolí."

Že to je utopie? Blbost? Možná. Proč to alespoň nezkusit? Máte obavy? Že to doma nezvládnou? Anebo že se bez vás obejdou? Nebo vám to dokonce utrhne vaše obětavé srdce? Podobné a jiné otázky jsou prostě pitomostí, protože TO NEODPOVÍDÁ SPONTÁNNOSTI. Tato je bezbřehá, bez důsledků, odpovědností i sebezpytování. Třeba máte nakonec strach, že si ve skutečnosti všichni stojíte malinko jinde. Že máte ve skutečnosti se svými blízkými jinou, sdílenou hodnotu. A pročpak by ne hlubší, svěžejší, svobodnější hodnotu? Co když těch sedm dní bude nádherným přínosným zážitkem? Pro vás pro všechny. Pro vás i pro vaše blízké! Co když vaši blízcí dojdou poznání, že vámi poskytovaný, ženský servis nejste VY SAMA, VY, JAKO AUTENTICKÁ ŽENA. Že vás milují pro zcela něco jiného, teplejšího, něžnějšího, láskyplnějšího... Zase vás slyším, ty moje hloupé nápady.