Chceš se osvobodit?
Máš sám sebe? Pak patříš sobě samému!
Máš někoho? Pak patříš někomu!
Máš něco? Pak patříš něčemu.
Je to složité pochopit? Já myslím, že nikoli. Víte, dle mého je dobré, alespoň občas, pobývat v přítomnosti někoho, kdo nepatří ničemu ani nikomu. Takový jedinec tedy nepatří věcem, lidem ani sobě samému. Jde o toho autentického, nezaujatého, prostě jsoucího.
Že Vám to nepasuje k sebeprezentujícím se samozvaným zvěstovatelům pravdy, kteří se živí besedami, představeními, drahými, meditačními pobyty, a nakonec i osvobozujícími videi na internetových, většinou placených platformách? Tak to cítíte dobře. Víte, skutečně jsoucí lidé mohou žít vedle vás, ve vaší ulici, dokonce pracovat ve stejné firmě, kde jste zaměstnaní. Velmi často ani nejsou vidět, když je ale potkáte a pozdravíte se s nimi, můžete cítit, že vám ten den nějak zvláštně rozkvetl. Můžete mít dokonce pocit, že jste se jimi vnitřně zahřáli.
Třebas je to nedospělý kluk z vaší ulice, který nevyniká ničím zvláštním, ve škole má problémy stíhat učivo, přitom není ani zaujmutý okolím, žije si prostě svým světem. Může jít o toho podivného místního, kterého si raději nikdo nevšímá, protože se jeví nepřístupným podivínem. Může to být obyčejná, navenek ničím zvláštní žena, o které v okolí vlastně nikdo nic neví. Dá se říci, že se většinou jedná o jedince, kteří nejsou viditelní, zajímaví, vtíraví, ničím zvláštně okouzlující. Přesto stačí jeden jejich pohled a je vám lépe. SETKÁNÍ S ČISTOTOU, to je to správné slovní spojení.
Kdo je pak tou skutečnou solí Země? Zřejmě nikoli ten, kdo je nejvíce vidět na internetu. Ani jiný, který vzrušuje celý svět nevídanými eskapádami. Dokonce ani ten či ta, kteří mají nejvíce laikových prokliknutí. Jsoucní totiž nejsou vidět, nejsou slyšet, nezanechávají stopu svých příběhů. Prostě jen jsou. Kdo je vidí, je požehnaný. Kdo s nimi umí být, je blažený.
Již dávno tomu, co jeden moudrý a jedinečný muž pronesl:
Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské... Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbyde chuti, čím bude osolena?
Nedávno jsem dočetl knihu od Alexandra Solženicyna s názvem Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné prózy, kde je povídka Matrjonina chalupa, která končí:
