Chceš se osvobodit?
Máš sám sebe? Pak patříš sobě samému!
Máš někoho? Pak patříš někomu!
Máš něco? Pak patříš něčemu.
Je to složité pochopit? Já myslím, že nikoli. Víte, dle mého je dobré, alespoň občas, pobývat v přítomnosti někoho, kdo nepatří ničemu ani nikomu. Takový jedinec tedy nepatří věcem, lidem ani sobě samému. Jde o toho autentického, nezaujatého, veskrze nepodléhajícího dobru ani zlu. Prostě jsoucí...
Že Vám to nepasuje k sebeprezentujícím se samozvaným zvěstovatelům pravdy, kteří se živí besedami, představeními, drahými, meditačními pobyty, a nakonec i osvobozujícími videi na internetových platformách? Tak to cítíte dobře. Víte, skutečně jsoucí lidé mohou žít i vedle vás, ve vaší obci, dokonce pracovat ve vaší firmě, kde jste zaměstnaní. Velmi často ani nejsou vidět a když je potkáte a jen se s nimi pozdravíte, máte pocit, že vám ten den nějak zvláštně rozkvetl. Můžete mít dokonce pocit, že jste se jimi vnitřně zahřáli.
Může jít třebas o nedospělé dítě, které nevyniká ničím zvláštním, ve škole má problémy stíhat učivo, není zaujmuté okolím, žije si prostě svým světem. Může jít o toho podivného místního, kterého si raději nikdo nevšímá, protože se zdá být nepřístupným podivínem. Může to být obyčejná, navenek nezajímavá žena, o které v okolí vlastně nikdo nic neví. Většinou se jedná o jedince, kteří jsou neviditelní, nezajímaví, nevtíraví, ničím a nikoho neokouzlující. Přesto stačí jeden jejich pohled a je vám lépe. SETKÁNÍ S ČISTOTOU, to je to správné slovní spojení.
Kdo je pak tou skutečnou solí Země? Zřejmě nikoli ten, kdo je nejvíce vidět na internetu. Ani jiný, který vzrušuje celý svět nevídanými eskapádami. Dokonce ani ten či ta, kteří mají nejvíce laikových prokliknutí. Jsoucní totiž nejsou vidět, nejsou slyšet, nezanechávají stopu svými příběhy. Prostě jen jsou. Kdo je vidí, je požehnaný. Kdo s nimi ví, je blažený.
Již dávno tomu, co jeden moudrý a jedinečný muž pronesl:
Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské... Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbyde chuti, čím bude osolena?
Nedávno jsem dočetl knihu od Alexandra Solženicyna s názvem Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné prózy, kde je povídka Matrjonina chalupa, která končí:
