"Já" je cestou i cílem

Vážení, přečetl jsem knihu, kterou jsem chtěl po prvních třiceti stránkách odložit. Jenže pak to dostalo spád a já vydržel. Nějak již neumím číst "statické" knihy. Nedivte se, po dlouhých letech strávených s velikány myšlení a nedokončené doktorandské práce s nimi...

Kniha je poměrně útlá, nicméně plná síly a živosti. Australský kmen, se kterým dáma ze Západu zcela intuitivně pobývala, zpočátku nechtěně, do příběhu vložil mentální prstence svého autentického poznání, které se vám dají, tudíž jde o živé sdílení, nikoli jen o literu nebo vaši osobní kreaci. Ještě jsem Vám to nikdy nepsal, ale jsou prostě knihy, které vám dokáží ušetřit dlouhé životy poznání, a naopak jiné, které vám zjevně ublíží, nebo dokonce vás skrytě zotročí. Sami dobře víte, že bych vám o těch druhých nikdy nepsal. Nikdy!

Kniha je rozčleněna do navazujících kapitol kopírujících celý příběh ženské autorky. Já si dovolím sdílet, snad tím neporuším žádná autorská práva, kostru jedné z kapitol, která mne velmi dojala. Je to krásný příběh toho, že sdílení se v pravdě spolupatřičnosti stojí mnohem výše, než jednotlivec, kmen i celý národ. Že smrt, ta bojazlivá, bezobsažná nicka, nehraje žádnou roli, nenese žádný význam. Ten, kdo se bojí smrti, má strach jen a jen o to své. O svůj majetek, o své výdobytky, o svou moc, o své postavení, o "své" blízké. Jenže ouvej, nic z toho mu vlastně nepatří. To je ta největší blamáž současného technokratického světa...

V ČELE

Požádali mě, abych do středu našeho půlkruhu obráceného na východ šla za ní, abych oslovila božskou Jednotu svým vlastním způsobem a abych vyslala svou modlitbu, v níž poděkuji za vzácný den. Na závěr obřadu, když jsme se připravovali k dalšímu pochodu, mi bylo řečeno, že dnes budu vůdcem já. Měla jsem kráčet vpředu a vést celý kmen. „Ale to nemohu,“ řekla jsem. „Nevím, kam jdeme, ani stezku odtud neznám. Vážím si vašeho návrhu, ale opravdu vás nemohu vést.“

„Měla bys,“ zaslechla jsem. „Nadešel tvůj čas. Abys poznala domov, zemi, veškeré úrovně života a svůj vlastní vztah ke všemu viditelnému i neviditelnému, musíš vést. Je v pořádku kráčet ve skupině na nějakou dobu jako poslední, a je přijatelné pohybovat se po určitou dobu v jejím středu, ale pro každého nakonec nadejde čas, kdy musí vést. Nemůžeš nikdy porozumět roli vůdce, pokud se sama neujmeš takové odpovědnosti. Každý musí někdy projít všemi rolemi, bez výjimky, dříve nebo později, když ne v tomto životě, tak někdy jindy! Jediný způsob, jak obstát ve zkoušce, je zkoušku podstoupit. Všechny zkoušky na všech rovinách se tak či onak opakují, dokud v nich neobstojíme.“

A tak jsme vykročili se mnou v čele. Byl horký den a připadalo mi, že teplota vystoupila nad čtyřicet stupňů. V poledne jsme se zastavili... Když vedro polevilo, vykročili jsme znovu, ačkoli dávno uplynula doba, kdy už jsme jindy tábořili na noc. Po cestě se neobjevila žádná zvířata ani rostliny, které bychom mohli uctít jako svou potravu. Nenašli jsme ani žádnou vodu. Vzduch byl jako horké, nehybné vakuum. Nakonec jsem to vzdala a prohlásila, že naše cesta pro ten den skončila.

Toho večera jsem požádala o pomoc. Neměli jsme ani jídlo ani vodu. Obrátila jsem se na Útu, ale ten mi nevěnoval pozornost. Obrátila jsem se tedy na ostatní. Nerozuměli sice mému jazyku, ale věděla jsem, že rozumí tomu, co říká moje srdce. Řekla jsem: „Pomozte mi, pomozte nám!“ Opakovala jsem to znovu a znovu, ale nikdo mi neodpověděl. Namísto toho všichni mluvili o tom, že každý někdy jde vzadu... Než jsem usnula, olizovala jsem si rozpukané rty znecitlivělým, suchým jazykem. Točila se mi hlava a nedalo se říci, zda to bylo z hladu, žízně, horka nebo vyčerpání.

Druhý den jsme pokračovali v cestě pod mým vedením. Udělalo se znovu velké horko. Hrdlo se mi stahovalo a nemohla jsem polknout. Jazyk jsem měla tak suchý, že téměř ztvrdl, a připadalo mi, že natekl a několikanásobně se zvětšil, takže mi ležel v ústech jako suchá houba. Ztěžka jsem dýchala. Když jsem se násilím pokoušela vdechnout horký vzduch hlouběji do plic, pochopila jsem, proč je pro tyhle lidi požehnáním mít nos jako medvídek koala. Široký nos a velké nosní dutiny byly lépe uzpůsobené k dýchání horkého vzduchu.... Šli jsme pomalu, ke každému kroku jsme se museli nutit. V dálce jsme viděli temné, těžké bouřkové mračno. Týralo nás tím, že zůstávalo stále vpředu a nikdy jsme nešli dost rychle, abychom se mohli těšit z jeho obsahu. Nedostali jsme se ani dost blízko, abychom se ochladili v jeho stínu. Viselo před námi jako mrkev, kterou někdo přivázal před tažného osla. V jednom okamžiku jsem vykřikla, možná jen proto, abych si sama dokázala, že ještě mohu křičet, možná jen ze zoufalství. Ale nebylo to k ničemu. Svět kolem nás zvuk pohltil jako vyhladovělý netvor.

Druhý den uběhl bez jídla, vody a pomoci. Navečer jsem byla tak vyčerpaná, nemocná a skleslá, že jsem si ani nestačila dát pod hlavu svou klokaní kůži a upadla jsem do spánku napolo v mdlobách. Třetího rána jsem se obrátila na každého jednotlivého člena naší skupiny a na kolenou jsem je prosila, jak jen nejhlasitěji mi moje umírající tělo dovolovalo: „Prosím vás, pomozte mi! Prosím vás, zachraňte nás!“ Mluvila jsem jen s obtížemi, protože jsem se probudila s jazykem tak vyschlým, že jsem ho nemohla odlepit od patra. Poslouchali mě a pozorně se na mě dívali, ale dál nehnutě stáli a usmívali se. Měla jsem dojem, že si myslí: „My také máme hlad a žízeň, ale tohle je tvoje zkušenost, a proto za tebou stojíme ve všem, co se musíš naučit.“ Nikdo mi nenabídl pomoc.

A tak jsme kráčeli dál. Vzduch nehybně stál a celý svět se tvářil tak nehostinně, jako by se bouřil proti mému vpádu. Nedostávalo se mi žádné pomoci, nenacházela jsem žádné východisko. Byla jsem vysílená z vedra a mé tělo už nereagovalo na podněty. Umírala jsem. Jasně jsem na sobě pozorovala známky smrtelné dehydratace. Byl konec. Umírala jsem. Hlavou mi probíhala jedna myšlenka za druhou. Vzpomínala jsem... Vzpomínala jsem na svá zaměstnání, studia a absolutoria a pak jsem si uvědomila, že umírám zde v australské poušti. Jaký to mělo všechno smysl? Dosáhla jsem cíle, k němuž směřoval můj život? „Bože můj,“ řekla jsem si, „pomoz mi pochopit, co se děje.“ Odpověď se dostavila okamžitě.

Urazila jsem deset tisíc mil z mého domova v malém americkém městečku, ale pokud jde o mé myšlení, nepohnula jsem se ani o píď. Přicházela jsem ze světa, který se řídil levou polovinou mozku. Od malička mi vštěpovali logiku, soudnost, čtení, psaní, matematiku, vztah mezi příčinou a následkem, zatímco zde jsem byla v realitě založené na činnosti pravé poloviny mozku, s lidmi, kteří nepoužívali moje vzdělávací pojmy a nezbytnosti civilizace, které jsem považovala za tak důležité. Byli to mistři pravé poloviny mozku, kteří využívali tvořivosti, představivosti, intuice a spirituálních pojmů. Nepřipadalo jim nutné komunikovat verbálně, dělali to prostřednictvím myšlenek, modliteb, meditace, ať už se tomu říká jakkoli. Já jsem je prosila o pomoc hlasem. Jak nevědomá jsem jim musela připadat! Kterýkoli z Opravdových lidí by svou žádost pronesl tiše, od mysli k mysli, od srdce k srdci, jako jednotlivec ke všeobecnému vědomí, v němž je veškerý život propojen. Musela jsem se spojit v jedno s nimi, s celým vesmírem a komunikovat tak jako oni. A to jsem také udělala. V duchu jsem poděkovala zdroji tohoto odhalení a neslyšně jsem vykřikla o pomoc. Použila jsem stejná slova, která jsem každé ráno slýchala od členů kmene: „Jestliže je to pro moje nejvyšší dobro a pro nejvyšší dobro veškerého života, nechť se učím.“

Hlavou mi prošla myšlenka: „Vlož si do úst kámen.“ Jakoby zázrakem se mi v ústech začala tvořit vlhkost. Znovu jsem mohla polykat. Vrátila se mi naděje. Třeba jsem přece jen neměla zemřít. „Díky, díky, díky,“ pronesla jsem nehlasně. Byla bych se rozplakala, ale moje tělo v sobě nemělo dost vláhy na slzy. A tak jsem dál v duchu žádala o pomoc: „Jsem schopná se učit. Udělám, cokoli bude třeba. Jen mi pomoz najít vodu. Nevím, co mám dělat, co hledat, kudy jít.“ 

Napadla mě myšlenka: „Buď vodou. Buď vodou. Když budeš vodou, najdeš vodu.“ Nevěděla jsem, co to mělo znamenat. Nedávalo to smysl. Buď vodou! Byla jsem pak všemi podobami vody, které mi přišly na mysl... Kráčeli jsme pak přes rovnou pláň, která se před námi rozprostírala do nedohledna. Viděli jsme jen jeden malý pahorek, písčitou dunu asi dva metry vysokou, s kamennou římsou na vrcholku. Vypadala jako by se v této nehostinné krajině ocitla nedopatřením. Vystoupila jsem na ni s očima zavřenýma před slunečním žárem, téměř v transu, a na vrcholku jsem se posadila. Pak jsem pohlédla dolů a uviděla, že se moji přátelé, kteří mě ve všem podporovali a milovali mě nezištnou láskou, zastavili a vzhlíželi ke mně s širokým úsměvem. Unaveně jsem jim úsměv oplatila. Pak jsem natáhla ruku dozadu, abych se opřela, a tu jsem ucítila mokro. Prudce jsem se otočila. Za mnou, na skalnaté římse, kde jsem seděla, bylo jezírko, asi tři metry široké a skoro půl metru hluboké, naplněné nádhernou, křišťálovou vodou z mračna, které se nám včera tak vysmívalo...

Tu noc jsem poprvé pochopila, proč domorodci věří, že mezi zemí a jejich předky existuje vzájemný vztah. Náš ohromný kamenný pohár znenadání vyrazil ze země uprostřed této roviny jako životodárný prs jakéhosi dávného ženského předka, jehož vědomí se proměnilo v neorganickou hmotu, aby nám zachránilo život. V duchu jsem pahorek pokřtila po své matce... Rozhlédla jsem se kolem, a s vděčností jsem konečně pochopila, že svět je opravdu místo plné bohatství, plné dobrých, vstřícných lidí, s nimiž se o něj můžeme dělit, pokud si to navzájem dovolíme. Všude je dostatek potravy a vody pro všechny bytosti, jen kdybychom byli schopni přijímat a dávat. Ale ze všeho nejvíc jsem ocenila bohatou spirituální pomoc, které se mi v celém životě dostalo. Teď, když jsem se zbavila přesvědčení, že „všechno musím dělat svým vlastním způsobem“, se mi pomoc nabízela v každém okamžiku strasti, v okamžiku blízké smrti i v umírání.