"Já" je cestou i cílem

Vážení, docela se omlouvám, že jsem dlouho nezveřejnil nějakou dobrou četbu. Víte, já toho přečetl docela dost, jenže nic moc. Zajisté mne upozorníte, že nemohu vědět, co je pro vás a co se vám bude líbit, to sice uznávám, ale já mám právo doporučit zase jen to, co považuji za úplné TOP OF.

Nyní Vám tedy doporučuji zcela unikátní a fantastický příběh dvou úplně rozdílných žen, které se setkají v druhé půli příběhu, jedna je vzdělaný přírodovědec a druhá kriminalistka, která tu první hodlá zatknout kvůli podezření z vraždy. Nakonec vše dopadne jinak, více ale neprozradím. Jen to, že kniha je plná průchodů mezi naším a mentálním světem, je velmi chytlavá, poutavá a dále, že se jedná o zcela unikátní pohled na bytí laponských lidí, na jejich hodnoty, vnímání světa apod. BUDE SE VÁM PROSTĚ LÍBIT!

Já přečetl knihu téměř na jeden zátah a to se mi nestává... páč nejsem žádný čtenář!

Krátký úryvek:

"Elina zřejmě usnula. Posadila se a oprášila si ze zad listí, jehličí a větvičky. Světlo se změnilo. Zešedlo. Vzadu cosi zaskřípalo.

Ohlédla se. Smrky se klátily. Ne. Vzadu za smrky se cosi klátilo. Nebo kdosi. Opatrné kroky. Elina zadržela dech. Pomalu vstala s trupem natočeným ke zvuku. Nohama ani nešoupla, nechtěla totiž prozradit, kde se nachází. Pomalu se nadechla. Koruny dvou smrků se zatřásly. Zvolna vydechla. Větve se rozhoupaly. Smrky se rozestoupily.

Teď už to viděla.

Bylo to vysoké, přes dva metry. Těžko ten vzhled popsat, protože to vypadalo, jako by se na sebe nabalilo všechno, co se na ostrově nacházelo. Úplně jako by jádrem toho zjevení byl duch tak nahý, že musel své tělo poslepovat ze všeho, co mu přišlo do cesty, aby mohl v tomto světě nějak fungovat. Připomínalo to soustavu kořenů nebo chodící smrk. V té změti nicméně zřetelně rozeznala dvě ruce a nohy z jakéhosi houževnatého dřeva, snad jeřábového. Bytost se na těch končetinách pohybovala ladně a neslyšně jako los. Hlavu tvořil špalek zaražený mezi rameny, dosud neznámého tvaru, patrně se teprve formoval.

Bylo mezi nimi jen deset metrů. Bytost natáhla ruku, prsty sevřela kmen břízy o tloušťce zápěstí a zlomila ho jako sirku. Suše, dutě to zapraskalo. Třísky a prach jen létaly. Břízu před sebou stvoření drželo jako meč či slepeckou hůl a máchalo s ní zleva doprava. Prozkoumávalo stromy a terén před sebou, dělalo si místo.

Teď už byl špalek dokončený. Vypadal jak lidská lebka, jenže bez očí."