Jaroslav Durych: Cestou domů
Jaroslav Durych vydal v roce 1919 útlou knížečku s těmito celky (nikoli povídkami):
- Cestou domů
- Matka
- Úžas
- Věže
- Setkání
Věřte mi, umím číst doslova všechno, tzn. mohu si vlézt kamkoli. Po dvou povídkách od Kafky, psal jsem o tom a také vymazal, jsem se dostal až k samotnému Franzovi a jeho sestře, a nebyla to žádná hitparáda. Když se osobně setkáte s tím, co Kafku celý život pronásledovalo, nemáte zrovna klidné spaní.
Nicméně musím přiznat, že mi Jaroslav dal zabrat. Poprvé se stalo, že jsem se po dočtení vrátil k prvnímu "Cestou domů", což je vlastně takový úvod. U poslední věci "Setkání" jsem až v předposledním odstavci poznal, o koho jde.
Každopádně, všechny příběhy jsou symbolickými, až mystickými obrazy. V žádném případě je nečtěte jako reálné výpovědi, což záhy pochopíte. Klíč zřejmě není tak složitý, mne dal zabrat, než jsem jej odhalil. JEDNÁ SE O SKUTEČNÝ SKVOST SVĚTOVÉHO FORMÁTU, který si dovoluji dokonce zařadit ke slovutnému vrcholu lidského bdění, tj. Leonidovi N. Andrejevovi: Propast.
Něco málo úryvků:
„Něco si necháme pro sebe, jako si dobrý klenotník ponechává několik nejlepších šperků, jichž nikomu neprodá; jiné můžeme rozdávati, jiné prodávati, jiné zkoumati a opět jiné znova zpracovati.“ /výpověď o Stvořiteli/
„Štěstí, že tě pustili z vězení, nadul jsi se tam jak žába a nyní se ti zdá každý nesmysl malým. Nedělej se skromným, buď raději hned od počátku trochu neskromným a nespravedlivým, aby ses pak uprostřed skromnosti neudávil domýšlivostí!“ /promiňte, prozradím, že vězení znamená vtělený život/
„A tak jedno roste ze druhého, nebo to také neroste a třeba toho hledat, a někdy se to nenajde a třeba čekat, někdy není možno se dočkati a třeba se modlit, a někdy není možno se modliti a třeba věřiti. A to všecko vyžaduje mnoho, velmi mnoho času, ale už mi dej pokoj a pověz mi krátce a rozumně, proč jsi přišel?“ /obraz opuštění Zahrady/
