Vnitřní rozervaností
Poslouchám Filipa Topola a jeho Žiletky. To samo o sobě o něčem svědčí. Vnitřní rozervanost křičící do prostoru tmy i světla. Tam venku se žije dobře, prý, ale tady uvnitř, mosaz přelakovaná levnou zlatinkou. A když z toho vystříkne proud bdělosti, je zhašený prázdnotou odloučení. Musí to jít vždycky takto, anebo banda tančících, věčně se usmívajících eunuchů vlastní svátost posvícení? Posvícení bez temnoty, bez prázdnoty, bez vnitřních, věčně drásajících žiletek?
Cesta trnové koruny v prázdnotě vnitřního dialogu? Těch svatých a naplněných jsou celé bichle zaprášených knihoven. Už se tam ani neuklízí, jen občas dorazí průvod vymožených, položí drahé, krepové věnce, a poté hurá na pomník pomíjivosti. Žiletky v těle, svatá to prosto, jak by to bylo úžasné. A co žiletky v duši, temně a věčně drásající temná zákoutí lidské duše. Nikdy se netupící žiletky, vždy dobře a hbitě připravené ke krvavé lázni trnů zapíchnutých do nitra utrpení. Nehynoucího, věčně přítomného a úřadujícího utrpení odloučenosti. To se stále křičí světlo, světlo a přitom žiletky mohutní co svět světem stojí.
Padlí andělé vstávají z hrobů v bílém šatu. Jsou světlí, čistí, usměvaví, bez žiletek. Ty oni nemohou, sekají jim totiž hlavy rovnou od uhnilých kotníků. Tančí ve velkoleposti svého ponurého díla, trnu se netknou. Pějí skladbu otročí věčnou, dobře sobě skrytou, temnotou prostoupenou. Žiletky nejsou svině, řežou čistě a neústupně, odřezávají vrstvy temnoty i toho osla s temnou, prázdnou kápí. Řežou, při tom jsou k nezastavení, dokud nevyřežou samotného Kříže věčnosti. Teprve pak bude klid, krev zestrupovatí, již nepoteče. Potom už nebude království krve ani pachutě obětí na stole ponížení, pak se mračna rozestoupí a odhalí Píseň písní. Kdo Píseň pozná, toho žiletky nedoříznou, ostatní ať vezme čert nebo karma!
