Cesta Mohutnosti

Tak si představte, že jsem byl o víkendu 4.3.2023 se svou dávnou přítelkyní na Hostýně a zavzpomínal na Vendu, kterého mám moc a moc rád. Je to přítel a kamarád, i když už dávno odešel. Václav z Lužických hor, podivín a milý člověk zároveň.

Venda byl takový zvláštní človíček. Pracoval jako zubní laborant, žena jej opustila, což si těžce odnesl na psychice. Dlouhé roky se léčil u jakéhosi prý psychiatra, což bylo zcela k ničemu (Venda mi vyprávěl, jak u něho jednou seděl asi dvacet minut, lékař mu vyprávěl o jeho anamnéze, prevenci apod., a při zmínce o stejných lécích, které Vendovi předepíše, jej Venda upozornil, že nikdy takové nebral. Vy nejste pan XY?, zněla lékařova otázka. Ne, pane doktore, já jsem Václav Syrový). Samozřejmě se nechci nikoho z lékařů dotknout, to nemám ve zvyku!

Venda se zúčastnil v roce 60 Olympiády v Římě, kde se umístil na 8.místě ve vzpírání. Od této doby byli velcí přátelé se Zdendou Srstkou, který za Václavem pravidelně jezdil jedenkrát za rok. V družném hovoru spolu pokaždé strávili celý den. A protože já jsem rovněž závodně sportoval, byl jsem Vendův dobrý kámoš.

Venda trávil svůj čas nejvíce v lese, ve kterém nachodil stovky kilometrů s malým rádiem u ucha. Poslouchal Dvojku nebo Radiožurnál, takže měl informace z první ruky. Rádio ho drželo bdělého a informovaného, to miloval. Kolikrát jsem byl s rodinou na treku v Lužických horách, když se Venda vynořil jako duch lesa, byť milý a rozzářený. Venda měl přitom slabou psýchu, všechny zdravil dopředu a kdo se na něho jen špatně podíval nebo úsečně odpověděl na jeho pozdrav, byť nechtíc, tak si to v sobě nesl hodně dlouho. Vždy to vztahoval na sebe. Měl těžký a smutný život, nicméně se dokázal rozsvítit jako vánoční žárovka, třeba i při setkání se mnou. 

Venda chodil po městě, rozprávěl s lidmi a občas strčil hlavu do popelnice, kde neustále něco sháněl. Nikomu to nešlo moc pod nos, zvláště proto, že nebyl žádný bufeťák ani špindíra. Jednoho zvláštního dne jsem šel kolem jeho domu směrem k místnímu rybníku, byl slunný a pohodový den, Venda stál ve vstupních dveřích domu, při tom se podezřele spokojeně a potutelně usmíval. Dali jsme se do řeči, ostatně jako vždy, dlouhé minuty nebyly problémem. Venda mě pozval k němu domů. Nechtěl jsem! Bylo mi to žinantní i po těch letech kamarádství. Zarputile trval na svém, nezvykle zarputile. Uposlechl jsem.

Vešel jsem do bytečku s malou chodbičkou, vlevo větší místnost, vpravo menší s kuchyní. Naproti vstupním dveřím viselo zrcadlo, vlastně plastika s mnoha desítkami dětských dudlíků ve zvláštním tvaru a designu kolem zrcadla. Byl jsem u vytržení. Vendo, to je fantastické, vylétlo ze mne. Ty dudlíky sbírám v popelnicích celé roky, prohlásil. Bylo mi jasné, že to už bylo umění. I mě amatérovi to bylo jasné. Richarde, ukážu ti bytosti, se kterými žiji. Otevřel dveře levé místnosti, kde se již dlouho nedalo bydlet, jelikož byla plná hrůzných postav jeho bytí. Byly fantastické. Živé, mluvili ke mě, volali. Richarde, když za mnou chodí taková hrůzná bytost, tak ji musím fyzicky vymodelovat a pak teprve odejde, přestane mě strašit a nahánět hrůzu, stydlivě se mi přiznal. Nahánějí mi hrůzu, proto piju pivo, já, starý sportovec, vinil se. Jenže když skoncuji s jednou, hned přijde další, dodal.

Pak jsme šli do kuchyně, kde byly další díla, které si už nepamatuji. Bytosti jeho děsů a existenciální hrůzy vše přebily. Venda mi uvařil kafe, seděli jsme spolu, takřka nehlučně, byli jen spolu, čas se zastavil... Venda měl rád i mého tátu, který v té době byl již dávno odejit. Tak nějak na mě tehdy hleděli oba dva. Po nedlouhé době se probral a trval na to, abych si jednu věc, cokoli, odnesl. Že prý chce, abych měl něco jeho. Byl velmi zarputilý, což nikdy nebýval, nikdy! Odolal jsem a intuitivně zaplašil, co jsem tušil. Zaplašil, protože nechci přicházet o své lidi, o své spřízněné duše.

Když jsem odešel, bylo mi smutno. Á, vzpomínám si, Venda měl perfektní smysl pro humor, nebyl žádným sucharem. My se spolu vždycky nasmáli... Asi tři dny od mého odchodu a odmítnutí Vendova jakéhokoli díla, Venda skonal. Blbý tři dny a já to tehdy zaplašil, přestože jsem to tušil. Nakonec, co bych zmohl, že? Byla to jeho cesta, Vendova cesta hrůzy i radosti. Nicméně bych měl veřejně uvést, že Venda na celém božím světě opravdově miloval jen jednoho člověka, a to svou dceru Káťu. Tu jsem znal také dobře, jsme stejného roku narození, často jsme se potkávali na atletických závodech, občas pokecali. 

Proč to všechno sděluji? Chtěl jsem poslat fotku Vendy své přítelkyni, zadal jej na Guglu, když mi náhle vyjela stránka s jeho dílem, uměleckým dílem! Pamatuji si, že mi to někdo říkal, že rodina chtěla ty blbosti vyhodit do kontejneru, při tomto se naštěstí nějakou šťastnou náhodou dílo zachránilo. VENDA MÁ SVOU STRÁNKU, takový obyč člověk. Silný skeletem a vůlí, slabý nitrem své existence. Vidíte, tím žije dál. Žije dál, protože byl vždy opravdový a autentický. Takže žádný nýmand a hrabač popelnic! Fajn človíček, fajn chlap, fajn sportovec, fajn kamarád. 

Dokonce se mi ještě po těch letech vybavuje jeho příjemná vůně. I když měl většinou na sobě starou flanelku, i létě v době veder, a Venda se ploužil z náměstí se svou typickou síťovkou, vždy hezky a mile voněl, byť mu pot stékal po šedém, chlupatém hrudníku. Voněl, no, tak zvláštně. Stářím a chlapáctvím. 

A Vendo, to pivo si už nevyčítej, však víš, že jsi dokázal usnout teprve až po něm. Bez něho, beze spánku, by tě ty hrůzné mrchy dostaly a to jsi nikdy NEDOPUSTIL! Nikdy ses NEVZDAL!

http://www.syrovyvaclav.cz/cs/