Svatá realita
Hledíme k nebi
padáme k zemi
řídíme sebe
nebo snad Tebe?
Vidíme dobře?
nebo jen spoře?
kdo by se ptal
o život stál?
Kdo mě teď očistí?
slavné to početí
nesnesu pohanu
raději zahynu.
Sám už teď nemohu
hnus nechci žalobu
radost pak veliká
bytnost mou zajíká.
Co tedy zbývá mi?
Prázdné mé mámení
lehnu si do trávy
hvězdy jsou Kantovy.
Pak nejsem nemyslím
netvořím nehledím
dotyku nevhodný
bytnosti nehodný.
Sedící smějící
nesnázi utekl
pod stromem vonící
poklekl unikl.
Závist je nemilá
podlá a unylá
sedící směje se
mé já to nesnese.
Stále jsem na cestě
v naivním domnění
že už mám za sebou
veškeré trápení.
Zůstala pokora
vidoucí potvora
myšleno navěky
s božími nevděky.
Poslední jsem svatý
už po vás nešlapu
dávno jsem nemalý
do ráje přibudu.
Jest velká očista
dnešní i včerejší
má svatá nahota
útěcha vezdejší.
Proto já v posledku
nikoho neviním
v konečném důsledku
jen bohu závidím!
