Cesta Mohutnosti

Dovolím si položit záludnou otázku? Jaký je snad nejzákladnější atribut našeho lidství? Je jím pomíjivost? Dočasnost je situace, která nás klame a které podléháme v každém okamžiku našeho života. My lidé, národ z vody bytí, jsme byli svrhnuti a opanováni pomíjivostí. Je to proces, který prožíváme všichni, zajisté snad bez několika málo výjimek.

Když si tak uvědomuji, tak primární nitka nesoucí se filosofií je snaha o poznání trvalého, snad věčného. Pomíjivost, ta onuce přeludu na nás na lidech, nebo nás lidí samotných, byla úporně a poctivě problematizována všemi filosofickými směry. Arthur Schopenhauer ji definoval jako nevědomou, slepou vůli, která nás obluzuje tím, že nebýt rozkoše při plození dětí, dále se jako lidstvo nerozmnožujeme. Martin Heidegger v díle, které jsem velice rád studoval, Bytí a čas, prohlásil, že současný člověk si za pojem být dosazuje mít. Vlastnit, opanovat, disponovat, nakládat, uzurpovat si. Nesmíme zapomenout ani na ty největší našeho lidství. Buddha překonal přelud pomíjivosti osvíceným vyvanutím do Nirvány a Ježíš obětí nejvyšší, cestou do náručí Stvořitelovy. Jak vidíte, oba měli stejný cíl, trvalost. Různost jejich přístupů je jedním z důvodů, proč nemohou být, a ani nejsou, konkurenti.

V lineárním čase našeho profánního světa si my Křesťané nedokážeme představit, proč reinkarnace. A my Buddhisté nerozumíme, proč taková křesťanská omezenost. Opět je to projev přeludu jménem pomíjivost. Zajisté všichni umíme přistát na tom, že je náš život zde na Zemi pomíjivý, naše rodičovství je dočasné, náš pracovní život je dočasný, naše lásky jsou dočasné, často i manželství jsou dočasná. O hmotných věcech a objektech je to jasné bez pochyby (proces entropie). Ale pojďme hlouběji, odmysleme si ty přeludy rádoby rajského dětství a také unaveného a marného stáří. Nejsou právě ony dvě tak zakořeněné instituce jedněmi z hlavních přeludů našich pozemských životů? Copak to není jeden ze základních, velmi legračních problémů katolicismu, jak se Katolík zrodí v Království věčném? Mladý, starý, nebo naopak v podobě nejsilnějšího, produktivního věku?

Že to je legrační? Neřekl bych. Minulý týden u mě byla mladá dáma s dlouho trvajícími, psychickými problémy. Dvakrát skončila na psychiatrii, každý den má spořádat mnoho nepříjemných tablet. Je na dně. Sdělila mi, že chce ukončit život sebevraždou. Odvětil jsem ji, že to není žádný problém, že je to její rozhodnutí. Nicméně jsme ji ujistil, že tímto aktem její problémy neskončí. Naopak se znásobí a v jemnohmotném světě ji doženou mnohonásobně. Prostě, není úniku. Měla z toho husinu, z mého jasného a pevného stanoviska. Nakonec odvětila: Ano, tak to prostě je.  

Přelud pomíjivosti. Zrušte si ve svém vědomí dětství a stáří. Skočte prostě a jednoduše do kontinua bytí, kde jsou otázky znovuzrození, místopisu tady a tam, zcela zbytečné. Když jsem byl malý kluk, asi desetiletý, šel jsem s kamarády do kina na italskou komedii. Celý film jsem doslova probrečel smíchy. Bolela mě bránice po zážitku čistého, bezelstného, absolutního smíchu. Zážitek spontánního bytí. Za nějakou dobu jsme šli na další pokračování Šimona a Matouše a nic! Do kina jsem vcházel natěšený na opětovný zážitek naprosté meditace smíchu a odosobnění. Nic. Občasné chichi a chacha mě úplně ochromilo. Dlouho, hodně dlouho jsem nad tím přemýšlel. Čtete dobře, bylo mi kolem deseti let.

Otevřete-li jakoukoli náboženskou, duchovní nebo chcete-li spirituální knihu, zjistíte, že všechny mají ve své podstatě stejný cíl a tím je život v trvalosti (věčnosti). Všechny nabízejí cestu ven z pomíjivého, tj. cestu do trvalého, neměnného bytí. Zajisté mi sdělíte, že každá na to jde jiným způsobem, někdy jen nepatrně odlišným způsobem. Ano, souhlasím. Nicméně cíl je přeci jen společný, bytí v již neměnném. Někdo se opájí stavem posvátné věčnosti, někdo stavem neměnnosti absolutním vyvanutím. 

Blamáž pomíjivosti. Bojíme se zestárnout, bojíme se strachu a potíží svých dětí (svých?), bojíme se budoucnosti, bojíme se zemřít, bojíme se ztráty pomíjivých jistot, bojíme se skončit bez prostředků, bojíme se skončit na ulici, bojíme se předčasného odchodu svých blízkých, bojíme se minulých životů, bojíme se války. Nabývání strachu nám bylo nalepeno ztrátou věčnosti. Přelud pomíjivosti, přelud dětství, přelud stáří, zneuctěné škrábání našich nehtů na vrata nebeské brány. Pokorně hledíme do věčnosti s ústy zakrytými vyčpělým hadrem předchozích generací v domnění, že jsme obdrželi oprávnění, dar nejvyšší, že právě jen my, nikdo jiný, můžeme onen hadr nikam nevedoucí zatuchliny vyprat a nakonec i očistit.

Nekonečný a nikam nevedoucí status přeludu nás samých na nás samých. Přesto, přese všechno jsme dětmi světla. Nevědomými kapkami vědomého Moře bytí. Naše cesta není cestou marnosti ohňostroje tryskajícího nevědomí. Naše cesta je poutí, byť trnitou, nádhery a lesku bytí, chcete-li věčnosti. Cestou Ducha nad vodami, jak se píše v knize Genesis. Všechny ty naše pseudo jistoty prázdného a tupého jsoucna oproti plnému, trvalému bytí. Že tam ještě nechcete, snad ani ještě nepatříte? To ale přeci nevadí. Anebo třeba jen tiše a skrytě bojujete o to, co je vám nyní nejbližší, co je vám potěchou? Nakonec to není způsobené vaší arogancí a necitelností, třeba jen za vás mluví strach a nejistota. Piedestal falešných jistot pomíjivosti. Vzpomeňte si na ďáblovu nabídku Kristovi: Pokloň se mi a já ti dám všechna království tohoto světa. Pomíjivá království falešných jistot, tak to ten našeptávač myslel. Nic jiného nemá, takže vlastně nemá vůbec nic. My, lidé světla, můžeme mít všechno, jen se neklanět a nesloužit ďáblově pomíjivosti...