Kdo je nejníže?
Před dávnými lety jsem seděl na lavičce před významnou sklářskou firmou a hleděl na silnici. Takové melancholické odpoledne, které by se dalo krájet jemným, nenabroušeným nožem. Pozdní sluníčko za horizontem mraků, měkké světlo pro fotografy, lehký západní vánek snad ani nezvedl místní částečky prachu.
Po silnici, hodně na kraji, šel shrbený muž, věkem mezi 50 a koncem, zašpiněné montérky, prostě takový umouněnec. Za sebou táhl polorozpadlou kárku plnou železného šrotu, který posbíral bůhví kde. Obraz jak od ruského, literárního klasika. Smutný to obraz melancholického odpoledne.
Bylo mi ho líto. Kdoví, kde bydlí, kdoví, jak žije, kdoví, jestli má nějaké blízké? Svou káru táhl útrpně, přesto bez poražení. Pokořen svému osudu, přesto bez lítosti a zklamání. Do této formy patřil, v tomto svém osudu se znal, uměl v tom chodit, byl doslova neviditelný. Podobní jemu nejsou vidět, jsou nezřetelní, nenápadní, ruchem velkosvěta neidentifikovatelní. Šel skloněný, těžké ruce za sebou, hlavu dolů, ušláplá ramena. Táhl se pomalu, vše co chtěl toho dne získat, vezl na káře. Další velevýznamný den bezvýznamného človíčka.
"Jen ten, kdo žije pod tímto člověkem, může lát na život!", napadlo mě. Co teprve ti ostatní, ti všichni nad ním...
