Cesta Mohutnosti

Za poslední roky jsme mohli ve všemožných médiích zachytit zprávy různorodého hodnocení ne/škodlivosti televize. Vždy jsem zaznamenal jen headliny, nikdy články nečetl, nakonec proč. Dle mého je to jako s kávou, jeden rok škodlivá a druhý nikoli. 

Zanedlouho tomu bude rok, co nemám televizi. Jsem tomu rád z několika důvodů, jedním z nich je úspora promarněného času stráveného "před bednou". Je až s podivem, když se odvážíte spočítat si týdenní, televizní porci, k jakému odpudivému číslu se dostanete. Vůbec nemoralizuji, je to věcí každého z nás, našich rozhodnutí.

Před měsícem jsem byl u kamaráda, který se mi chlubil sbírkou minerálů. Upřesňuji, minerálů z celého světa. Některé kousky má fantastické - akvamaríny, skoryly, beryly, drúzy všeho druhu, vyleštěné geody. Má také své vlastní kousky vykopané na Krupce a na Cínovci. Již nemladý kamarád ve starém domě, ve staré, sudetské vesnici, se starým otcem a starým bratrem, se starou zahradou s kol starým plotem, u staré silnice, za starým kostelem, se starou, vesnickou hospodou. V obci se každý rok koná jedna kulturní akce věnovaná dixielandu, světe div se. 

V celém domě je jediná nová věc, kterou je obří televize přes celou stěnu, na kterou kamarád čučí z postele. Má to prostě na pohodu. Je to jeho kutloch, kde si lebedí. Nakonec doma si máme lebedit a ne se dohadovat, nebo dokonce zbytečně hádat. Když jsem se účastnil jeho šutrácké párty, byla televize puštěná s nějakým českým, nekonečným seriálem. Musím podotknout, že jsem tam viděl jen samé příjemné herce, Zounyho a jiné. Jednu chvíli jsem se ovšem hodně zahleděl, nikoli na obsah, ani herecké výkony, ani příběh seriálového dílu, prostě jen zahleděl za TV, za TV. 

Cítil jsem nikoli médium jako takové, ale samotné herce, kteří sami odsávají city a emoce druhým. Viděl jsem, jak velcí jsou herci nasávači citů i emocí druhých. Najednou jsem si vzpomněl na mnohá vyprávění o vážně nemocných, umírajících hercích, kteří v posledních dnech svých životů dokázali odehrát divadelní představení, i když se sotva vydrápali na pódium, kde podali nadlidský výkon, alespoň dle svědectví některých z kolegů, aby poté skoro umřeli v šatně při odličování. Vždy to bylo podáno jako taková oběť jejich poslání, jejich hereckého naplnění. Chyba lávky, je to přesně naopak. Na smrt nemocný, odcházející herec si z hlediště nabral sílu a energii, takže představení zvládl, k podivu hereckých kolegů jej odehrál na jedničku.

Nehaním herce, že se živí z druhých, doslova, finančně i energeticky. Je to jejich věc, nakonec i věc těch druhých, diváků. Jen jsem zažil tu vyčerpávající zkušenost jejich citové a emocionální vazby a závislosti na divácích, což se nedá oddiskutovat. Herci sami o tom umí sáhodlouze vyprávět o vazbě na diváky, o potřebě bezprostředního kontaktu s divákem. Zkuste být odvážní a ověřte si to sami. Na sebe odvážní, sami se sebou odvážní. Pokuste se jen na týden zavřít vizuální svět kolem sebe, TV, internet a další. Vím, je to obtížné. Všichni to víme, jak je to obtížné! Vydržte to a uvidíte, jak za jeden týden rozkvetete, jak vypučíte novou, neobřezanou energií. 

Mě stačí fotka druhého a dobrý úmysl a zjistím o daném jedinci cokoli. Mnohokrát jsem tak pomohl. Stačí mi obyčejná fotka nesoucí mentální obraz jedince. Co pak teprve vizuální, silná stopa a vzájemnost mentálního spojení? Co se z takého spojení tvoří a jak se z něho vaří v mentálním světě? Není to jen otázkou těch druhých, hledících, chcete-li odsávaných jedinců. Je to velmi obsáhlá, nabubřelá oblast mentálního světa se svou vlastní silou a energií. Dokonce se svou vlastní existenciálou, o to je to horší. Herci jsou houbami, nikoli čističi ani zkvalitňovateli druhých. Omyl vnitřní katarze po návštěvě divadla je nabíledni. Herci jsou houbami odebírajícími druhým ten nádherný, velký a košatý svět obyčejných lidských citů a emocí. Mnozí z herců se díky tomu perou sami se sebou, se svou neztracenou podstatou, takže podléhají alkoholu a drogám, depresím a vnitřním rozpolcením. Každý uzná, že je to známá věc, žádné velké tajemství. V hereckém oboru je to daň, jejich daň a platba Světu, platba spravedlnosti. Proto před nimi v úctě smekám...

Každopádně herci měli jedinečnou šanci k sebepoznání v době Covidového výpadku divadelnictví. Pokud se někteří z nich cítili sami, snad dokonce osaměle bez divadla a energie samotných diváků, podobně jako závislý člověk bez drogy, je to jasné, JASNÉ!