KÁMEN ŠTĚSTÍ
Ten hluk je slyšet již zdáli. Já osobně podezřívám toho dotyčného, že má železné hlasivky: "Pojďte všichni ke mě! Beze mě štěstí nedojdete! Můžete mít všechno, ale bez štěstí nemáte nic, nemáte požitek, nemáte spokojenost, prohráli jste celý svět!"
Je to strašný virvál. Když se rozhlédnete po okolí domy uzavřeného rynku, všemi přístupovými cestami tam proudí neskutečné množství lidí. Ani nebudu popisovat, co se děje u vstupů. Řev, strkanice, ostré lokty, výhrůžky, hádky, ještě že tam jsou ostří vyhazovači, kteří se s nezbedy nemažou. Stavím se tedy do fronty. No já vám řeknu, taková vřava. Absolutně neorganizovaný chaos. Jeden se ohání penězi, druhý mocí, třetí silou, čtvrtý známostmi, pátý ze sebe dělá pomateného, šestý méněcenného, sedmý... celé se to nedá pojmout. Nejhorší je, že nikdo nevíme, co nebo kdo je přesně uvnitř skrytého rynku. Prý se tam získá absolutní štěstí, a to na věky. Asi proto tolik lidí. Já se tedy přiznám, stojím zde ze zvědavosti... už něco málo vím, takže mi to stejně připadá jako kravina.
Po několika týdnech čekání se konečně dostávám k bráně. Co se opravdu dělo v čase čekání, nelze ani popsat, nevěřili byste. Nějak mne napadá, jestli ještě vůbec existuje lidská důstojnost. "Máš u sebe něco?", vyhrkne na mě fest hnusnej, uhrovitej, vysokej chlapík hned u vstupu. Oči jsou jediné, které ještě připomínají člověka. "Nemám, co bys chtěl?", vykřiknu trochu nevrle. "Hele, hele, nebuď vostrej, jo!", řve a posouvá mě obří tlapou úzkým, ale dlouhým podloubím dovnitř do neznáma. Musím si ucpat uši. Hledím kolem sebe, jsem jediný, komu ty skřeky a nářek evidentně vadí? Náhle padám na dlažbu, hodně historickou, vznešenou dlažbu.
Ležím tedy konečně na kraji tajemného, skrytého rynku, jak padlý brouk na zádech, přitom si instinktivně zakrývám oči, neboť sluneční svit, pokud je to Slunce, je zde jaksi silnější, více oslepující. Všímám si, že kolem mne stojí divní lidé. Postupně se probírám, čím více, tím je jejich křik pichlavější a pronikavější: "Kdo jsi? Znáš Správce? Dělej, já byl u tebe první! Neházej ramena a mluv!"... Povoluji očím, začínám nad sebou rozeznávat obličeje. Zvracím... ty lidi jsou plní hnisavých boláků, krvavých rtů a ošklivě zkroucených končetin. Bože, kam jsem se to vlastně dostal?
Opět ten podmanivý, podbízivý křik: "Pojďte všichni ke mě! Beze mě štěstí nedojdete! Můžete mít všechno, ale bez štěstí nemáte nic, nemáte prožitek, nemáte spokojenost, prohráli jste celý svět!" Vstávám, jsem trochu nervózní, neberu si servítky. Jednoho kopnu do nohy, druhého praštím, prostě si razím cestu ven. Ven? Kam ven? Těch lidí, to jsem snad ještě neviděl. Hledím zpět a vidím, že do samotného rynku vedou východy z devíti podloubí, každé je vyvedené v jiné barvě. Nad průčelími oněch podloubí jsou nějaké znaky, nevím, nejdu je číst. Kolem dokola stojí zvláštní domy, všechna okna otevřená. V oknech jsou vykloněni... hnus vypovědět.
Scházím níže, samotný rynk se totiž ze všech stran jaksi podivně svažuje. Konečně vidím, zhruba od půli je to pořádný padák... bože, ti lidé tam doslova padají. Uprostřed toho všeho stojí rozložitý kamenný oltář a za ním stojí... Jak to popsat? Devět nohou, devět rukou, devět očí a také devět zubů. Snad vidím pravou podobu té kreatury jen já? "Pojďte všichni ke mě! Beze mě štěstí nedojdete! Můžete mít všechno, ale bez štěstí nemáte nic, nemáte prožitek, nemáte spokojenost, prohráli jste celý svět!", vyřvává stále dokola.
Na desce kamenného oltáře je položeno devět poklic, údajně pouze pod jedinou je umístěn kámen štěstí. Kdo si jej vytáhne, ten prý dojde nekonečné blaženosti, štěstí navěky. Lidé padají do středu rynku, těsně pod oltář, čím blíže, tím horší spád, často se přitom rozmlátí o masivní kamennou desku, někdy ani nedosáhnou na žádnou poklici, načež hned propadávají otvorem pod deskou kamsi do neznáma. Ten žalostný zvuk nikomu slyšet nepřeju. Rozhlížím se kolem dokola, hledám únik. Přiznávám, toto místo není pro zvědavce, sakra. Všichni ti lidé kolem mají divné, vyprázdněné oči. Až teď vidím přes ty ostré sluneční paprsky všechno to, co leží na krásné, historické dlažbě rynku - miliony kusů bankovek, nepočítaně cihel zlata, bezpočet akciových listů, prostě neskutečný bordel!
Hledím zpět k podloubím. To zpátky nedám, proudy dychtivých lidí jsou jasně nepropustné. Bytosti v oknech jsou zákeřné a nevyzpytatelné. Některé na lidi "dole" plivou, jiné na ně hází různé nepopsatelné zbytky čehokoli a další doslova kálí dolů, je to fakt humus. Bože, to ti lidé nevidí? Pořád se jen strkají, vyhrožují si, napadají, předbíhají, nenávidí... jak z toho ven?
Mám jen jedinou možnost, sám dobře tuším, že jiné není. Vyskakuji na rám okna jednoho z domů, pevně se držím horního parapetu. Chvilku vyčkávám... teď... dav pode mnou je hutný, doslova neprostupný. Skáču na ně, nelze propadnout. Doslova jim běžím po hlavách, je mi jedno, že někomu utrhnu ucho, jinému kus ramene. Zrychluji, dostávám se dolů ze spádnice. Musí běžet co nejrychleji, abych neupadl mezi ty... no lidi. Až neuvěřitelně hbitě, sám se divím, vyskakuju na tvrdý hodně ošoupaný kamenný oltář, kopu přitom do lidí, do dychtivých tváří, rozšlapávám natažené prsty. Postupně, ale velmi rychle, rozkopávám všechny ty těžké poklice... Dav je náhle jakoby konsternovaný, vše se znenadání zastavilo, ustrnulo, je ticho. Úplné ticho!
Jaká smůla, vyvolený kámen je až pod poslední poklicí. Nevadí, okamžitě se stejnou razancí a rychlostí skáču nazpátek. Je absolutní ticho, doslova nehybno. Jsem v půli, za sebou cítím ta odporná chapadla devíti rukou a také uhrančivé pohledy devíti očí. Pokračuju, prostě se nedám! Kámen tak zvláštně září, snad ta záře všechny oslepuje. Pálí mě v ruce. Seskakuji ze statických hlav a vbíhám do jednoho z podloubí. Naštěstí jsou všichni stále v jakémsi zvláštním vytržení. Ani nemusím nikoho odstrkovat, všichni mi ustupují. Probíhám temným podloubím, které je neskutečně dlouhé. Teď se zdá nekonečné, jsem celý mokrý, nervozitou a také strachem, dochází mi síly, kámen pálí víc a víc, už září méně, lidé se probouzejí... konečně vyskakuju ven.
Vůbec si nedokážu představit, jak se lidé venku o mém úprku dozvěděli. Nevěřícně stojím na volném prostranství, kolem mne kruh snad statisíců krvavých očí. Dlaň mě neskutečně pálí, lidé se přibližují, kruh se uzavírá. Prolétne mi myšlenka: Umačkají mne? Potím se, dlaň již necítím, kam se ztratil vzduch? Co teď? Jak z toho ven? Točím se v kruhu... ubráním se? Točím se více a více, stále rychleji. Náhle mi zcela intuitivně vystřelí ruka s kamenem, který nakonec vypouštím přesně ve směru rynku, naštěstí nad celou tou hradbou obestavených, starobylých, činžovních domů bez omítky. Padám na zem... tlak povoluje... ruka pořád pálí... lidé i krvavé oči ustupují, zvracím.
Najednou vidím, jak se všichni totálně zmagořili, takže lezou po oknech, římsách i parapetech. Snaží se dolézt, přelézt za kamenem štěstí a blaženosti. Po činžovních domech se šplhá miliony lidí. Jsou jako tekoucí řeka... řeka za štěstím... za věčnou blažeností. Je to má chyba, neměl jsem tam vůbec chodit. Zvídavost je pěkná svině. Takto to dopadnout nemuselo! Zase mi není dobře, opět zvracím. Jsem zpocený, bolavý... Zvedám se, konečně se volně nadechuji, promnu oči, svit světla je již měkčí, kontury okolí čitelnější. Přece jenom jsem udělal dobře, konečně dobře vidím. Hlavně na zem, na zem pokrytou nekonečným množstvím kamenů štěstí a blaženosti, které v ruce již nepálí... jsou zde rozprostřeny snad do nekonečna. Já vidím, konečně dobře a zřetelně. Odcházím, párkrát si kopnu, trochu to ještě zabolí, jenže já jdu VŽDYCKY dál, NIKDY NEZŮSTÁVÁM! Musím, JE toho ještě hodně, co Světu vypovědět!
