SVĚTLO SE STALO TĚLEM

Povím Vám příběh, který jsem vyslechl od jednoho jizerskohorského poustevníka a věřte, ten ví své. Už tam žije hodně dlouho.

Jihovýchodně od vrcholu kopce se nacházejí Zámecké kameny, které tvoří takový malý předvrchol samotného kopce. Na vršku Zámeckých kamenů je vrcholové plato, které stojí na velmi hluboké studni. Prý když padáte do této studny, letíte mnoho stovek metrů. Na dně jsou čtyřnohé, velké, agresívní potvory vypadající jak z dobrého amerického hororu. Jsou to hrozivé potvory. Každým rokem vylézají nahoru vždy 1.11. a rejdují po okolí. Koho napadnou, ten nedopadne dobře. Na vršku těchto kamenů jsou od nich vyšlapané cesty mezi vysokým borůvčím.

Kousek od vrcholu, na západní straně, se nachází komorový převis (foto 1). Pokud se postavíte čelem ke skále, pod převis, můžete se setkat se svým Já. Přijde z levé strany a poznáte ho úplně jistě, je to přece vaše Já. Dokonce lze na tomto místě provést neuvěřitelnou věc, zcela unikátní, prolnout se a sjednotit se. Pravou mokrou rukou, kterou jste měli opřenou o suchou skálu, se zhluboka otřete a je to. Nic složitého, nicméně velkolepého, to víte, jizerskohorští vlci...

Samotný vrchol Zámků, který se ve skutečnosti jmenuje Źiát, je obýván starým druidem uvnitř teplého dolmenu, kde udržuje trvalý oheň (foto 2). Druid ABRAM tam žije již mnohá staletí a zatím se nikam nechystá. On je totiž projevem svého Já, říkal mi poustevník, které ve skutečnosti dlí u věčného ohně Druidského kruhu velekněžích. Pokud jej budete chtít uctít, nechte mu u vchodu nějakou drobnost, anebo si zapalte cigaretu. Má to moc rád. A pozor, je dobré být slušný. 

Na samotném vrcholu Źiátu žije mladý, bílý, jediný jizerskohorský drak. No, spíše dráček. Však víte, ti mladí. Puberťáci nejsou zcela předvídatelní, buďte proto opatrní... ale to mi poustevník nedopověděl. Snad příště.

foto 1

foto 2