jeden plus dvanáct
Není možné, aby se spletli, to se vůbec nebojte. A pokud se bojíte, pletete sami sebe.
Takto začíná Velký příběh, který se zdaleka neskončil. Nejde totiž o situaci ani status. Ve své podstatě, kdo vyšel, již se nevrátí. No ano, proč by tak činil? Z jaké příčiny? Kvůli komu?
Seděli kolem stolu, ano, jeden plus dvanáct. Onen jeden otevřel Bránu a všechny pozval dovnitř, řka: "Místa si vyberte sami, podle své vůle. Pokud bych tak já učinil, pozbylo by vše platnosti." Někteří z těch dvanácti důvěřovali, ti si našli místo bez meškání, i kdyby je to stálo život hned. Všichni přec věděli... Jen někteří váhali, jiní chodili kolem, snad v jakémsi mámení.
"Pane, trápím se, já chtěl tamhle a místo je již obsazené." Stačil jeden pohled, aby již sedící vstal a s úctou si přesedl. Všichni mlčeli, nicméně všude kolem slov, až až. Nikdo se nemusel starat, vše šlo samo od sebe, hladce. Nikdo nedýchal, neodvážil se. Čas zůstal stát před Branou. Dovnitř nikdo jiný nemohl, ani se už nesnažil, i když tloukl kopytem do klepadla Brány. Však ho znáte, vždy užitečný idiot.
Sesedli kolem stolu. Před každým z nich ležel pohár, všechny byly identické se všemi. V každém poháru něco málo moku, zajisté v každém stejně. Všichni si blahopřáli, byli totiž účastni. A to je nejvíce. Jak zvláštní vyrovnanost, pozoruhodná to scenérie. Když vezmete, že mimo Bránu a hodovní stůl nikde nic, jen oni s jedním. Nic z toho nicméně nepozbývá smyslu, i kdyby se čas kopytem svým domohl... stejně se tak stalo.
"Zavolal jsem vás na Oslavu, abyste všichni pili. Jen v jednom poháru je jed." Načež se všichni zaradovali a pili.
/Kdyby totiž nepili, bývalo by je to stálo život, jak se klekání ozývalo/
