ŽENA
Žena seděla u stolu, u večerního stolu. Kolem stolu seděli tři dorůstající chlapci. Hleděli na ní mlčky. Každému z nich mazala dva krajíce chleba, máslo roztírala tak, že byste ho tam snad ani nenašli. Styděla se. Na každý krajíc s jistou grácií, aby to vypadalo mohutněji, položila dva opravdu tenké plátky slaniny. Celý obřad prováděla pomalu, oči se přece také sytí. Nakonec ke každému krajíci jedno rajče, jsou to vitamíny.
Maminko, ty nebudeš?, otázal se jeden ze synů. Ne, ne, já jsem jedla v práci, jen se najezte. Kluci jedli pomalu a soustředěně. Byli tak naučení. Jejich pohledy tak zvláštně těkaly do vedlejší místnosti, která se nedá nazývat obývacím pokojem. Nikdo z nich nemluvil, jakoby ani nebyli. Všichni nebyli.
Po chvilce se z vedlejšího pokoje zjevil muž, na invalidním vozíku, otec všech tří synů. Zase žerou, kdo to má živit. Ani se na kluky nepodíval. Žena chtěla namítnout, že přece to ona celý den uklízí ve fabrice, to ona chodí i o víkendech vypomáhat s úklidem kde se dá. Ty drž hubu, ty máš co nejmíň co mluvit, hned ji odrazil. A vůbec, co mě zajímáte... Zase zajel zpátky, do vedlejšího pokoje.
Kluci šli spát do svého pokoje a ta žena, vůbec ne ještě tak stará, vůbec nikoli nepěkná, ulehla v jakési ložnici, která ložnici ani zdaleka nepřipomínala. Opět se modlila, aby muž usnul u televize, a aby si ji Bůh vzal. Bude to tak lepší, myslela si. Muž stejně nenávidí jen ji, na kluky bude pak hodný. Má přece slušný invalidní důchod, ze kterého ona mimochodem nevidí ani korunu. Po ní dostane vdovský a určitě další sociální příspěvky. Bože, prosím, vezmi si mě. Jsem poslední z posledních, co na mě záleží. Prosím...
Druhý den je žena v práci. Uklízí kancelář jednatelky firmy, dávno již stihla uklidit všechny administrativní prostory. Vůbec neví, proč zrovna nyní končí úklid u ní. Jednatelka přijde, má onu ženu, nenápadnou a jaksi neviditelnou, docela ráda. Sedne si za stůl, chytne ji hysterák. Žena se osmělí, raději ne, řekne si. Dokončí úklid. Paní inženýrko, stalo se něco? Mohu nějak pomoci? Mocná jednatelka na ni kouká jaksi nevěřícně: Ti kreténi nevzali dceru na Harvard. Svět stojí za hovno. Proč se mi pořád nedaří...
Starší syn vyzvedává své bratry před školou jako každý den, aby žena mohla uklízet i v druhé firmě. Přicházejí do činžovního domu, ve kterém mají skromný nájemní byt, potichu otevírají dveře, vidí prázdný vozík na podlaze... Ihned volají ženě, zděšení běží k sousedce, kterou tak dobře znají.
Žena utíká domů. Co když to zavinila ona? Je to určitě její vina. Co si teď počne? Obviňuje se. Je na tom ještě hůře než kdykoli předtím. Srdce ji buší u hrdla. Je blbá, vždycky byla blbá a ubohá. To vše ji lítá hlavou. Bere schody po dvou, nechce dopustit další trápení svých synů. Stačí přece to její. Černé havrany minula před domem. Na chodbě jí zadrží stará dáma, které žena chodí také vypomáhat. Dáma chytne ženu rázně za ruku.
Omlouvám se, teď nemohu. Však víte, co se stalo. Stará dáma ji nepouští, její sevření je nezvykle silné. Ženě podklesnou nohy, sesouvá se na schodiště a poprvé pláče. Usedavě, opravdově. Nikoli nad mužem, který žádným mužem nikdy nebyl, nikoli nad syny, kteří neměli žádné dětství, jen a jen nad sebou. A taky nad svými hříšnými modlitbami... Snad ani neslyší hlas staré dámy: Víte, stěhuji se za dcerou, však víte, přednáší na Harvardu. Konečně mi po těch letech odpustila. Obhájila profesuru, velmi si finančně polepšila. Slyšíte mě vůbec?... To nevadí. Odjíždím již za týden. Musíte se u mne zastavit, musíte, rozloučit se. Přepíšu na vás ten svůj byt... že jsem vám to ještě neřekla? Musíte podepsat darovací smlouvu. A taky vám nechám své a manželovy úspory, já je již nepotřebuji a dcera už vůbec ne. Slyšíte mě vůbec, haló... Je to hodně peněz, opravdu hodně, však víte, můj zesnulý manžel byl velmi movitý... nebojte, dcera o všem ví a souhlasí... všechno vám to tu nechám, jak jste na mne byla vždy laskavá, všechno...
