Ochranka Nejvyššího
Doprovázejí Nejvyššího, jsou dva, jen dva, to stačí.
Vlevo za Nejvyšším bílý, zářící, průsvitný, vpravo černý, temný, ponurý.
Oba jej chrání svými těly, vlastními těly, do roztrhání sil.
Ten vlevo jde čelem k Nejvyššímu, chrání jej zpředu, doslova otevírá čas.
Ten vpravo jde zády k Nejvyššímu, ochraňuje jej vzadu, doslova pálí všechen čas.
Nejvyšší jde jemným krokem, není slyšen, patřen ani spatřen.
Bílý po levici sahá pravící po Nejvyšším, nikdy nedosáhne, marní.
Černý po pravici maká levicí po Nejvyšším, nikdy nedosáhne, touží.
VŠICHNI JDOU STEJNÝM KROKEM.
Bílý nehledí doprava, černý doleva, jinak skončí pod nohami, nikoli svými.
Bílý hledí před sebe, také vlevo od sebe, baží krásou, láskou, harmonií.
Černý hledí za sebe, také vpravo od sebe, uspokojuje temnotou, krutostí.
Nejvyšší jde jemným krokem, není slyšen, patřen ani spatřen.
NIKDO NEJDE STEJNÝM KROKEM.
Sekají se, jiskří to, levá paže míjí pravou, pravá levou, nikdy stejnou.
Strach není ve středu, nikoli ve střetu, linoucí se nití Věčnosti.
Všichni kolem stojí, mnozí vlevo, mnozí vpravo, všichni vzadu.
Ti tři jdou, všichni kolem mají pocit pohybu, a co hůře, i času.
TI TŘI NEJSOU JATÍ CITY.
Vlevo opratě, vpravo opratě, provazy střídají ostnatý drát, návnady, pouta.
Nejvyšší kráčí krajinou se svou ochranou, kolem jedni slouží, druzí ničí.
Náhle levá paže spojí pravou, pravá levou, nikoli stejnou. Bílý stojí čelem černému.
Pojící se oči s hlubinou nekonečna. Plnící se čas svou nekonečnou poutí.
Hle, mezi těmi propletenci vzlétá drobný, šedý ptáček. Zpívá, mává křídly, odlétá.
Odlétá kam, když není jiné krajiny? Jiných ochránců, sloužících ani ničících.
Nejvyšší není slyšen, patřen ani spatřen. I tak jej následuje málo dalších...
