Bylo mi líto
Zažil jsem pro mne moc smutnou, nechci použít srdceryvnou, situaci. Byl jsem nakoupit v potravinovém obchoďáku, u pokladny delší fronta, a přede mnou asi 11-ti letý kluk s tátou. Chlapík asi čtyřicet let, přesně ten týpek, kterého moc nemusím, přiznávám. Boty levnější značky, nicméně podobné těm drahým, tříčtvrteční vytahané kalhoty, které mu neseděly, rádoby ležérní styl políčený na mladší ženské. K němu typický nákup - 10 rohlíků, jeden balený salám, pytlík citrónů a tři plechovky piva.
Jeho syn po něm něco chtěl koupit. Docela urputně žadonil, jen jsem zaslechl: Aspoň jeden. Nebyl to ten dospívající frajer s prvními fousky, s nosem nahoru. Byl to takový ten obyčejný, městský truhlík. Moc prosil. Pak natahoval do breku, nikoli nátlakově, spíše pro sebe, doslova do sebe, hodně zdrceně. Po chvilce mu začala klepat pravá noha, následoval tichý pláč, ovšem tak, aby nebyl vidět navenek. Slzy utíral do mikiny. Otec mu několikrát, velmi potichu pohrozil, ať toho nechá, jinak bude zle, prý hodně zle...
Klukovi padala samovolně z jednoho ramene mikina, cítil jsem sám na sobě, jak byl celý upocený takovým tím příšerným, hutným, studeným potem. Myslím, že nechtěl koupit nic drahého, určitě jen nějakou pitomost. Otec nepovolil. Bylo vidět, že se jeho otci zrovna moc nedaří, i pleť na obličeji neměl zdravou, spíše vyžilou životem a snad častým životním zklamáním.
Dostal jsem úplně pitomý nápad, který jsem určitě viděl v některém z amerických filmů. Dát klukovi do kapsy dvoustovku. To by bylo. Ale potom jsem si řekl, že to je fakt pitomost. Sám ze sebe bych udělal hňupa, z chlapíka také a jeho syna rovněž. Jen jsem prostě viděl, jak se ten normální, obyčejný kluk duševně hroutí z kraviny, díky níž se vlastně přeneseně hroutí ze svého otce, ze své jistoty. Z nebetyčné otcovské jistoty, kterou jsem zahlédl v jeho ještě dětských očích. Bylo očividně čitelné, že ten chlapík je pro syna vzhlížející autoritou, která MUSÍ představovat bezpečí, teplo a vnitřní pochopení, přitom se otec prostě jen zabejčil na kravině za pár kaček.
Víte, už si to umím tak nějak odclonit, ale dříve jsem trpěl nezvladatelnými empatickými výrony všeho druhu. Tyto se neobjevily narozením mých dětí, kdepak, měl jsem je už dávno předtím. Občas mě dost ničily, snad jsem o tom už někde psal. Pamatuji si, jak jsem jako dosti malé dítko sbíral v lese s kamarádem a jeho rodiči šišky na zátop. Tehdy jsem totiž velmi často kamarádil s kluky "z pod sídliště", kde v neudržovaných domech žili sociálně slabší rodiny. V tom lese jsem myslel, že se mi roztrhne srdce, jak velký existenciální stesk mě zachvátil po rodičích. V lese najednou vše potemnělo a já zůstal úplně sám, i když kamarád s jeho divnými rodiči byli vedle mne.
V době, kdy byly mé děti prťavci, vozil jsem jedno dítko do školky a druhé do školy na první stupeň. Měl jsem tehdy hodně volnou pracovní dobu i hodně peněz, tak to byla pohoda. Jenže ta odvozová rána byla pro mne zcela zdrcující. Když jsem hleděl za těmi svými prcky, jak odcházely jako nuzáci do nějakých povinných institucí (nemám nic proti školství), tak mě šlo z toho vnitřně úplně potrhat. Stejný stesk marnosti a zbytečného odloučení. Je mi jasné, že to byl můj vnitřní stav, když se děti třeba těšily na kámoše, učitelku, ve školce na hračky. Zřejmě jsem zbytečně teskná duše. Ten můj zadušený stav hluboké empatie mi onen kluk z obchoďáku vrátil zpět s celou parádou, uličník.
Mám naštěstí dobrou zprávu, zlepšil jsem se. Nějak jsem podobné výpady ničící mne empatie zatlačil někam dozadu, takže si toho většinou nevšímám. Nicméně jak vidno ze zmíněného prožitku, zřejmě jen naoko. Pořád to ve mě je - existenciální stesk v koktejlu s neuchopitelnou lítostí. Zajisté mi sdělíte, že je to moje hřiště, a že se to druhého netýká, a už vůbec nedotýká. Že to jsou jen a jen mé, kdesi zasuté mindráky, anebo zbytečná a mě otravná přecitlivělost. Snad máte pravdu. Ale proč musím podobnými stavy číst druhé? Ty upocené studeným potem, ztrápené, opuštěné, zalezlé k děrách svých duševních sklípků...
Třeba je právě onen kluk tou neviditelnou solí země, kterou většina lidí nevidí. Možná že podobné vidím a vnímám jenom já, ty jemné svazky mezi lidmi, které nakonec dokáží nejvíce ubližovat. Může to být duševní anomálie, kterou si nesu v sobě, a kterou svět vůbec nepotřebuje a nakonec, já zřejmě také ne. A víte co, vlastně ani nevím, proč to tady píšu. Nikdy nepíšu o sobě, což nehodlám měnit. Jenže ten kluk i s celou tou truchlivě, hloupě a nicotně se tvářící situací mě zasáhl do srdce a přitom já jediný, jediný na celém světě, znám poslední pravdu života, že BŮH NÁS STVOŘIL K RADOSTI, nikoli ponížení, zotročení ani nezvladatelnému trápení a žalu.
