Marion Pauw: Stíny Osvětimi
Již dlouhé měsíce mi do ruky "padá" beletrie ženských autorek. Tak vám nevím, zrovna mne, antitalentu na ženskou duši. Kniha mi padla do oka při kontrole regálu nově zakoupených knih naší krajskou knihovnou. Tak jsem ji vzal...
Nebudu o ni nějak referovat, jen krátce: Tři ženy, dva velké příběhy. Dcera, stará matka a umírající babka. Dcera psychoterapeutka jen na okraji příběhu, stará matka a její vyprávění o zvláště necitlivém dětství a babka nad hrobem s její strašnou zkušeností z Osvětimi.
Knihu přečtete na jeden zátah. Je čtivá, malinko tajemná, nakonec prostá, plná ženského, jen malinko mužského strádání. Nikde nenarazíte na kýč, zbytečnou lacinost ani se nedočkáte hloupého happy endu. Závěr vyšel za jedna, z toho jsem měl velkou obavu, zvláště při tak silném příběhu. Samozřejmě vás hlavní postavy tlačí, abyste se s nimi zkusili identifikovat, aby vás nakonec vždy pustily a nechaly vám osobní volnost. To je také moc fajn.
Ještě si nesmím odpustit: Pokud jste již přečetli Jiskru života, na umném vykreslení života v koncentráku neshledáte nic nového, bez urážky. Nicméně ženský pohled na takové hrůzy není od věci. Jestli máte s podobnými scénami lidského, skutečně opravdového utrpení osobní problém, nakonec jako já, tak si dovoluji tvrdit, že je zvládnete.
