"Já" je cestou i cílem

Zdá se mi považte běžím si po louce plnými dlaněmi po hřebech kovových krví těch zbrocených přesto nic nebolí není mi mizerně hřeby jsou kolem mne přišly již o ostny v zajetí prokletém stále jsou celistvé kovově děsivé nikde však nebolí hebké snad jemnější prvního ptáčete peříčkem bělavým zpívá se dokola celý Svět splétaný vlastními větvemi koberci jemnými barvami různými plody též sladkými pláštěm chráněnými v tajemném světě nevidoucích kde je hned každý paf koukají ptají se nevědí je to tak dojemné vzácné i viděné že nikdo na Světě hřeby se nezraní nezřeže ty jsou pak vraženy do krve jediné dávno již královské v samotném posledním kostky jsou vržené srdce to kamenné vedví je rozťaté. 

Všechna ta stvoření domovem původním bůhví kde letěla slyšící živoucím neznámí přesto teď sehnutí slavící vítězstvím přitom si každý z nich nesl své nížení k tomu jen jeden hřeb byť dávno zlomený v srdci svém píchnutý navěky zhnisaný noví ti žádoucí neznámí slavíce stvoření křičíce kov s ohněm zlomený prý tamti zlověstní v děrách se kouřící celý Svět travící plémě i neplémě zhasli prý nadobro a zlato vykvetlo pozlátkem stříbrným dětského kvašení aby pak spojení nastalo nadobro.

Středem se chodívá nikoli dávno již podzemí zvrácené kovem tím přetěžkým kostmi sraženým neboť pak v lehkosti volnost je barevnost vržena do světa pahýlů uhnilých obručí jazyka žhavého kostěním skrytého v závětří svěšených pažích těch neživých vzájemně vrásčitých dojemných na zemi vzpřímených potupně stouzených stále však toužících po růži divoké k poupěti vázané v podbřišku štípané duhou snad žehlenou ženou se točící v solný sloup souzenou žádná pak pohana nemoci dostoupit důstojnost kytice soužené ve chlévě slavené proroky navěky hlásané.

Šlapu si po hřebech nečiním veřejně snad je to činění zářivé bezmezné dlaně mám vložené do mechu jasného položím z chléva tu stuzenou nemajíc ničeho pražádné výložky zásluhy ani snad přednosti přesto jsem jediný jak vločky padají nikdo ji nevidí kdo stojí na stráži co zbývá řeknu-li Světlo se přes hřeby líčilo samotou bez květin věnců pak ostěním zjihlého dávno již slavného s mládětem na břehu v sítí hned lapeném stačilo pohlédnout ztratit se navěky přesto kohout pak ozval se v zapření kovem a krví se chránící k ničemu činící svrchu vše vidící zřetelnost v hávu svém posledním děravém snad taky nevábném.

Proto si lebedím hřebů se nebojím odešly pozpátku k dávnému počátku kde není vidění ani snad zřetelní neřeknou co se tam událo že se krev srazila vykvetla panenka malá jak rozinka v srdci svém neřekla slova si nechala aby pak pozbyla celého života klečela stařena v střevících z trnů svých dávno již povadlých každé pak šlápnutí do srdce bolelo byť to tak nechtěla vše se tak událo aby se její krev zbavila železa otroky v těle svém všechny pak pohřbila takže Svět to celé kolem mě v žasnění nádhery radostní nyní již navěky poutníky touživé zavedla v sblížení já vidím proroky tři Pány jak mizí v dálavy pak zase nanovo zaseli poznání hřebů těch bodavých krev byla vylita k radosti bezzemků stavidla zázraků mohla se vylíti do Světa padlého kovem jest jatého.

To všechno jasné je jako ta obloha bez klenby pagoda bez vlasti nehodna přesto jsme my hřeby ostrými do dřeva jatými abysme drželi kosti ty zlámané za lidi dávané zvednouce oči své k obloze bez klenby kde jsme my v podobě teprve pravdivé zvednouce do výše sebrat se do sebe otupit trny své na hlavu ložené kovem se zrodící pak ohněm tvrzené ohebnost pradávná žádného kázání v radosti setkání sobě již patřící bez hřebů vážící nikdy pak klečící s Proroky u děsu bez Panny zrozené do chléva vržené aby pak počala dítě své nevinné vlky též chráněné kápí svou temnotou nikdy však spatřenou s příslibem hudby své navždy jen nebeské trny té koruny navěky svázané...

Nesepsáno pod vlivem nižádné inteligence, ani té lidské