Řeka jako místo bytí?
Řeka, resp. symbol vody v čase, je věčnou entitou provázející všechny části našeho světa. Vzpomeňme na řeckého filosofa Herakleita a jeho výrok, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. V Egyptě jsou dvě řeky Léthé a Styx, z nichž ta druhá je dokonce zosobněním bohyně. Ganga je posvátným védským božstvem. V této řece se omývají a očišťují miliony Hinduistů. Pavla Brzáková v unikátní knize Dědeček Oge popisuje mentální šamanské zkušenosti Světa, ve kterém byl Oge zasvěcen u řeky, kde pobýval jeho rod, jestli si dobře pamatuji.
Řeka není tedy jen symbolem, je doslova realitou Světa pronikající do našeho světa pozemského. Vodní tok není báchorkou churavějících šamanů, je základní, rituální zkušeností a spojnicí posvěcení, očištění a poznání. My druidi jsme blízko ohně. Jde o posvátný kmenový oheň prvního stvoření i poznání. Proto nám voda ve svém mentálním bytí nějak moc neštymuje. Ale to přeci vůbec nevadí, Svět je tak úžasně rozmanitý a pestrý, že se rozmanitost stává pravým požehnáním.
Od útlého dětství vlastním jasný obraz svého života vezdejšího. Sedím na břehu řeky, spodní částí těla ponořen do vody, horní půlkou sedící na břehu, abych měl správný odstup. Nehodlám být totiž pohlcen proudem nevědomí, proudem neustálého znovunabývání nevědomé existence. Nicméně jsem se snad díky Bódhi podíval blíže. Najednou vidím, že v té řece bytí jsou tři proudy. První krajní je tvořen průzračnou, čistou, jiskřivě čirou vodou. Druhý krajní proud je znečištěný, kalný, nevábného zápachu. Střední proud je směskou obou krajních proudů. Různě barevným, různě ne/vzhledným proudem. Najednou vidím, že nemusím sedět ani u břehu. Mohu vstát, otočit se a odejít. Mým odejitím se vůbec nic nezmění. Ta řeka bytí pofrčí neustále, stále a stále dokola.
Tak já se teda jen otočím a odejdu. Není to žádná negace ani popření, pouze mé vlastní rozhodnutí. Je to první krok svobody, krok svéprávnosti mého Já. Nejen že jsem již nechtěl lokat proud nevědomého jsoucna, ani se již nechci účastnit. Omočené nohy mne neustále zatěžovaly nikam nevedoucím nevědomím. Zvednu se a odejdu. Ta řeka pofrčí stejně, stále dál a dál. Bude tu i beze mne, i beze mne. Protože já nejsem nikdo, ale JÁ jsem vším.
