Cesta Mohutnosti

Zhlédl jsem po letech film od Luca Bessona, Lucy, ve kterém Lucy říká profesorovi na 28-ti % své mozkové kapacity, že nezná bolest, strach a touhu. Co je to za zvláštní stav? Neznat tyto základní lidské emoční stavy? 

Je teda nějaký konec Života? Jistě, konec Života přece již s sebou nenese bolest, strach a touhu. Dojít Konce je tedy stav, ve kterém obelstíte celé stvoření. Jak k němu dojít? Kupodivu je jen jediná, velmi úzká cesta, biblicky řešeno, umřít sobě samému! Tento stav nemá nic společného s fyzickou smrtí, ani s dalšími, mnohem hlubšími, podobnými stavy bytí. Zemřít sobě samému je stav bez jakékoli situace, tedy i bez situace zažívání strachu, bolesti a touhy. Zároveň to není vyprahlost ani vyvanutí mysli. Ve své podstatě se jedná o anulování sebe stvoření v celém Bytí veškerenstva. 

Zdá se to moc složité a nedostižné? Na světě přece umírá velké množství lidí každým dnem. Žena umírá se svým dítětem, které pohřbívá v nízkém věku, i když ona sama ještě zde zůstává. Umřela díky svému mateřství, se kterým se naprosto, zcela a bytostně identifikovala. Muž umírá odchodem do důchodu, protože své mužství identifikoval s prací a výkonem. Vlastně kolem nás chodí a žije mnoho zemřelých, i když nám to oni sami neříkají. Jsou to malá, nevýznamná úmrtí, přesto úmrtí. A úmrtí není nikdy nevýznamné nebo malé. Často se s takovým velkým pohnutím dostavuje víra v Boha, nikoli jako únik, ale jako východisko. Jedinec padlý do uzavřených vod absolutního žalu a zmaru dostane jiskřičku naděje v podobě milosti a naděje. To se děje nikoli ojediněle.

A co pak to velké úmrtí sobě samému? Neznat (nepoznat) bolest, strach a touhu neznamená být nad věcí. Vymanit se. Nikoli, je to přesně naopak. Tento stav představuje dokonalé zření (vnitřní zrak proletěl černou dírou) a vlastně také intuitivní obrátku zpět k našemu pozemskému světu, který je viděn v celé své šíři a kráse, rozmanitosti, úžasu nekonečnosti tvoření. Lze úmrtím sebe samého sobě samému obejít stvořitelský akt prvopočátku? Ano, je to jediná cesta nezakrytá nejen sněhem emocí, touhy a očekávání, ale ani balastem poznání, vlastní vyvolenosti i velikášství. Byli jsme stvořeni k Jeho obrazu, toť velká, nadpozemská událost, nicméně stále jen k obrazu. Jsme lidé odlesku, i když bytosti velikosti a všemohoucnosti. A Stvořitele dosáhnout nemůžeme, to vám lehce obhájí i průměrná katechetka. Poslední instancí je tedy umřít sobě samému.

Že se podobné jeví nedostižné, nepředstavitelné, dokonce neuskutečnitelné? No a co? Je to jen váš pohled. Váš problém! Stav bez bolesti, strachu a touhy je stav bez sebe samého. Je to negace (=já) negace (=Svět) veškerenstva. Není to cesta vyvolených, těch nejlepších ani těch opravdu svatých. Je to prostě holý fakt. Tento poslední stav absolutního Konce není popřením čehokoli ani oslavou všehokoli. Je to Nic. Že z toho jde strach? 

Řekl bych, že mnoho lidí nahlédlo klíčovou dírkou do světla takového stavu. Jsou to velmi často známí a slavní lidé, kteří jsou nezřídka následně oblepeni mocí, penězi i slávou. Ten s tím kopytem na noze obchází stále a stále pořád a pořád dokola. Vypásává třpyt Světla, protože jeho první a vlastně jediná způsobnost je závist. Proto nelze, za žádných okolností, k němu pociťovat slitování, které on nemá ve slovníku. Slitování s ním, s tím kopytem, je pádem do černi, v horším případě při zachování jakéhosi zbytku vědomí pádem do černé magie, která vždy zanechá pevně nesmazatelný cejch odsouzení a naprosté prázdnoty hnusu a hnisu. Proto stále obchází dokola a hledá třpytky Světla. Třpytky konce, který z nitra nenávidí. To jsou přece jeho hlavní atributy - bolest, strach a touha!

Kde je pak Konec? Odchodem sebe samého sobě samému jsme neuchopitelní. Jsoucno i bytí se slijí do jedné substance, která tvoří jakousi prazvláštní mlhovinu nad hlavou, jen zdánlivě připomínající svatozář. Je to stav absolutní Svobody? Nikoli, špatně položená otázka, z neznalosti. Všechny podobné pojmy, kterými žijeme jsou podmíněné. Konec je bezpodmínečný, bez bolesti, strachu a touhy. Ukončení požírání bahna světa vezdejšího i konec vůně květin Světa absolutního, obrazně řečeno. Je to stav autenticity. Vše je teď a tady, zároveň nikdy a nikde. Nietzsche svým nadčlověkem zatím jen naznačil cestu. 

Jak takového člověka poznáte? Došedšího konce? Sedí na zídce a netečně hledí kolem sebe? Drží v ruce malý kamínek, který je dražší a významnější než všechny poklady i paláce světa? Hledí na chvějící se listy osiky, která svým chvěním zatracuje všechna díla vážených skladatelů? Brečí, když jen kouskem oka zahlédne bezpráví a raduje se, když se na něho neznámý člověk zadívá a neznatelně usměje koutkem oka? Nikoho nezná, i když všichni znají jeho? Poznává ostatní, přesto nikdo nepoznává jeho samého? Potkali jste někoho podobného? Určitě? Viděli jste ho? Potom jste i vy sami vykročili, děkujte za požehnání.  

Ježíš říkal, dejte mu i svůj kabát. Tak se tedy svlékněme, zkusme to! Položme vedle na židli všechny své věci, kterých se tak pevně držíme. Zarputile držíme. Odložme sami sebe, pěkně se urovnejme, jsme přeci pořádní lidé, nezapomeňme na ponožky, zima nám  určitě nebude. Vyjděme tedy nazí, ještě předtím rozdupejme ten ubohý a pitomý fíkový list, kterým jsme se zakryli před sebou samými na počátku věků. Nenechme se zmást Zahradou, odkud přeci fíkovník pochází, pojďme dál až k vodě, kde vládne Duch nad vodami. Pozdravme uctivě, zaslouží to, a pak už jsme u konce. Pak už nám nic nebrání, ani my nebráníte sami sobě, beze strachu, bolesti a touhy. Vše jsne nechali na té nízké židličce ze dřeva a kovu. Ze dřeva a kovu...