Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bylinkářka

11. 4. 2022

V bývalé firmě, kde jsem pracoval, byla pracovnice, která kvůli zdravotním problémům musela přejít na vrátnici. Odhaduji, že jí mohlo být kolem 55-ti let, bílé vlasy, modré, milé oči, silnější, zářící, neskutečně milý člověk. Občas jsme spolu pokecali, slovo dalo slovo a já ji vykreslil. Chtěla vědět, jestli byla v minulosti bylinářka - bílá čára - a jaké potraviny jsou pro ni toxické. Žádné informace jsem od ní nežádal, jen se mi svěřila, že žije na vesnici, ve velkém domě s manželem, má velkou zahradu, kterou miluje, vše zaváří, chodí do lesa, kde sbírá bylinky, ale nechce číst knihy o bylinkách.

Po vykreslení jsem zjistil, že jsou pro ní dvě plodiny toxické, a to švestky a hrušky. Bylo to trochu legrační u ženské, která je pořád na zahradě, miluje přírodu, vše zaváří, dle jejího vyjádření, kdyby šly šišky, tak se pustí i do nich. No nic, řekl jsem si, udělám ze sebe hlupáka, když takovéto osobě sdělím, že nesmí jíst dva druhy ovoce. Co se týká jejího bylinářství, tam to bylo jasné. Viděl jsem ji, jak se tím zabývala mnoho životů předtím, takže čtení jakýchkoli knih bylo v jejím případě úplně zbytečné.

Když jsme se sešli, začal jsem velmi nesměle. Jakmile jsem spustil ohledně jídla, její životosprávy, rozzářily se jí oči s tím, že posledních 10 let nejí ani švestky ani hrušky, protože jí po nich celou noc bolí břicho, takže se chtěla jen ujistit, zda je to pravda. Mentální tělo nikdy nelže! Bylo to legrační. Co se týká jejího předchozího působení jako bílé čáry, to byl orkán radosti. Začala totiž radit a pomáhat i ostatním lidem a nechtěla jim jakkoli ublížit. Ujistil jsem ji, že je to zcela v pořádku, a že ty malé, neúnavné bytosti půdy a hlíny zná, že si prostě jen rozpomíná, řečeno Platónskou mluvou.

Bylo to hezké setkání. Přesto rád odbočím a připomenu mé druhé setkání s jinou bílou čárou. Potkal jsem ji na víkendovém semináři u Ing. Pavla Kozáka v jižních Čechách (www.archet.org). Všichni účastníci byli praktikující senzitivci a musím říci, fantastičtí lidé. Pavel byl perfektní, mnohému nás naučil, některým otevřel novou cestu. Kolegyně, bílá čára, žila někde v jižních Čechách a pracovala v mateřské školce. Tehdy ji bylo kolem 40-ti let, na hlavě hřívu blonďatých vlasů, mírně zmatená, nicméně vnitřně silná a samozřejmě pohodová. Když se s námi bavila, vždycky tak zvláště hleděla skrze nás. Tuším, že se jmenovala Helena. Když jsem jí poslední den obejmul a řekl, že je bílá čarodějnice, samozřejmě již z dávné minulosti, tak se pousmála a řekla, že jsem druhý, který ji to sdělil, první byl její otec.