ZVĚDOMĚNÍ JÁ

Nedávno jsem upadl do mimosmyslového stavu (samozřejmě bez jakýchkoli drog nebo alkoholu), což se stalo po delší době a nebylo to zrovna příjemné. Proudy substanciálního strachu se nám lepí na paty, je to prostě hnus. Vše se začalo, dávno začalo, obrazně řečeno, opuštěním Zahrady stvoření. Oddělenost, cizota, nesdílnost a uzavření z nás modelují bezcílné poutníky, kteří slepě vidí, slepě uvažují a slepě následují. Je to opravdu k uzoufání, že jsme si podědili takové nespravedlnosti!

Mrzí mě to, že to musím napsat, ale náš svět je pouhým odleskem, pouhým rozmazaným odrazem skutečné reality. Těžko se to popisuje, takové poznání, zvláště když jsem tady vcelku rád, ale mentální zkušenost je jiná, hluboká a pravdivá. Odlesk skutečnosti v podobě hmotného těla (lidského, přírodního, vesmírného...) není popřením statutu vezdejšího, v žádné případě! Je to jen smysluplným vymezením skutečnosti. Fyzická podoba reality, nejen tedy nás lidí, je ubohou kreaturou Skutečného. Představte si, že stojíte na kraji rybníka, mírně pofukuje, takže jemné vlnky brázdí povrch vody, díky čemuž vidíte na hladině svůj vzdálený, ledabyle rozmazaný obraz. Pravdivý, nicméně špatně viditelný obraz vaší osoby, který je neživotný a neplodný, protože po vašem odchodu ihned z hladiny zmizí.

Stejné je to s naším fyzickým, světovým tělem. Je pouhým odrazem, hloupě rozmazaným a špatně nasvíceným. Odrazem Skutečnosti, která nám právoplatně patří. Nakonec i v knize Genesis jsme nazváni pouhým obrazem! Obraz je neživotný způsob bytí a takoví my rozhodně nejsme! Bytí nám prostě patří, jsme zrozeni z krve Prvního, proto je o nás takový zájem! Hmotné, světové tělo bez života a skutečné reality jako pouhý odlesk skutečného bytí, to jsem zažil a viděl. Je to něco jiného, než přečíst buddhistickou příručku o dvaceti stránkách. Teď konečně vím, i když jsem vždycky rozuměl všem těm poutníkům "neživota", kteří se uzavřeli v osamělosti jeskyní nebo hor a tam žili jen vědomím, skutečným Vědomím. Není to projev popření ani jakékoli jiné, hlubokomyslné negace. Spíše jde o cestu k absolutní svobodě, která nám patří. Neživo zde na povrchu, hodnota absolutní existence uvnitř, spíše vevnitř. Překonáme-li obraz zdejší, máme život věčný.

Druhá zkušenost nevábného byla hrůzným zážitkem nás provázejícího zla a hnusu v jeho drsné, substanciální podobě. Dlouho jsem podobné nezažil. Dříve se stávalo, že jsem měl ráno na těle po obdobných zkušenostech modřiny, takže jsem na dotazy partnerky odpovídal, že jsem měl divné sny, jen divné, a spadl z postele. Po letech jsem byl tedy opět napaden, nicméně zkušenost to byla přece jen jiná.

Šel jsem velmi pomalu zasmušilou osadou, vše bylo šedé a bez života. Stál jsem před domem, který na mě útočí již dlouhé roky. Třeba najdu čas, abych to rozklíčoval, proč jsem tomu místu a stavu dlužen. Není to nic složitého, prostě si to vykreslím... Procházel jsem otevřeným dvorem, smutné sousední, nesklizené pole působilo osiřele. Na dvorku byly dvě houpačky, jedna ta malá, dětská, druhá velká lavice masivní kovové konstrukce pro tři čtyři lidi. Nějak mě to nezajímalo, nehoupu se rád, vždy mě pak bolí žaludek. Náhle jsem se otočil a spatřil, jak se ta malá houpačka rozhoupala, bez žádného dítěte. Nebylo mi to divný, věděl jsem, že je tam zemřelá dívka. Co mě zarazilo, bylo konstantní houpání, tedy bez jakýchkoli výkyvů, pořád stejně vysoko na obě strany. To se mi nelíbilo, protože to už nebyla komunikace, ale vzdor a varování. Tušil jsem problém.

Najednou se začala houpat i ta velká houpačka a zase konstantně, bez poklesů i výkyvů. To už jsem věděl, že jsem v pasti. Bylo tam hnusně, opravdu! Samí mrtví, nikdo se nechtěl ukázat a ještě k tomu všichni zlí a ublížení. Byla to past. Po chvilce jsem byl vtažen dovnitř domu. Ležel jsem na zádech, přitom mě škrtilo několik rukou. To mi nevadilo, mám krk silný, stejně jako celou svou fyzickou konstituci (nezapomeňte, že se těla propisují do mentálu, byť proměněná). Jenže nalevo i napravo se kolem mé hlavy začala formovat hnusná, zlověstná, černá mlhovina. To byl průšvih. Po chvilce vtekla do mě a já se propadal tam, kde je pláč a skřípění zubů, biblicky řečeno. Po cestě jsem chytil záchranný kruh a upřímně odříkal Otčenáš (jsem pokřtěný), jenže nic. VŮBEC NIC. Přitom kříž Otčenáše vždycky pomohl. Pak jsem se vrátil zpět... 

Nebyl jsem z toho vůbec OK. Ti parchanti mi vzali hodně energie. Musel jsem se do sebe uzavřít na tři dny, abych si obnovil životní energii. Samozřejmě jsem byl po práci ve fitku, ale stálo to za prd! Svoji porci jsem tam odjel, i tak. Psychicky to cítím ještě dnes. Je to prostě hnus. Vím, že onen svět ubohé stoky nám nepatří, tudíž nemá právo bytí. Vzpomněl jsem si pak na Ježíše, který tam sestoupil po ukřižování a pobyl tam tři dny. Slibuji, že se na to podívám, chci to vidět. Jen vím, že Světlo i přes smutné pokoření těch tří dní nezhaslo. Hajzlové ho neviděli, protože Světlo jim vypálilo oči. To byl důvod požehnané, láskyplné doby, ve které první křesťané žili čistým, komunitním životem u vytržení Parusií, neboli druhým návratem Kristovým, tedy již ne Ježíšovým. Ty tři dny bylo mrtvo všude na Světě, i když Světlo nebylo tmou pohlceno. Jediné tři dny, kdy se čas zastavil. 

Zlo je lejno, které leží u Cesty. Kvůli tomu je Cesta úzká, nesnadná, obtížně průchodná. Ježíš ji přirovnal k uchu jehly. Kdo se bojí do toho lejna kopnout, že si třeba umaže botu, nebo že se mu lejno nalepí na nohu, nebo že se tím lejnem potřísní, nedojde Svobody. Strach ze zla je jediná vyhlazovací zbraň proti nám lidem, i při vědomí, že zlem nálepkujeme všechno možné, co se zlem nemá nic společného! Zlo je přelud, který se umí dobře převlékat i maskovat. Nikdy nehraje ochotnicky, vždy je to profi výkon, proto tak často a nenažraně vyhrává. 

Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Učedníky ta slova zarazila. Ježíš jim ještě jednou řekl: „Dítky, jak těžké je vejít do království Božího! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ (Marek 10, 13-25) 

pozn.: Bohatství není laciným pojmem hmotného majetku, ale odkazuje k výroku "Blahoslavení chudí duchem", což znamená, že Svět patří dětem, dětem v absolutním stavu bytí. To jen, aby nevznikla žádná mýlka...