Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem na tom nejhůře

2. 5. 2022

Utrpení je velmi silnou a nakonec i osobní otázkou každého z nás. Určitě mnozí z Vás podotknout, že záleží na míře vnímání, citu, osobnosti, vlastních hodnot apod. Jenže utrpení je zde a stále s námi. Že bychom o tom neměli nebo nemuseli mluvit. A proč? Některé děti prostě odejdou dříve než rodiče, někteří umírali v lágrech, někteří scházejí samotou, jiní umírají plni utrpení, fyzického či duševního. Utrpení číhá na každém rohu, raději tam nechodit a nepotkat ho.

Je odvážné napsat, koho nebolelo srdce, není člověkem? Vlastně teprve v utrpení jsme si velmi podobní. Stavy osamění, odloučení, žalu i roztrpčení jsou obecným atributem všeho toho vrásčitého, které se nám naleptává duši a řeže jizvy do srdce. Vládce světa byl přibit na kříž, hosana na výsostech. Někdy máme pocit, že ani nedohlédáme k patě kříže, natož pak ke smyslu  takové oběti. Podobné pocity bývají nezbytností nad lidskou bytností vezdejší, ovšem často chodíme po hlavách u/křižovaných a pokud jsou vedle nás, zcela náhodou odhlédneme na druhou stranu, kde ještě slunce nezašlo.

Jenže žádné výčitky a to nikomu! Kdo se v utrpení povýší? Jaká je vaše míra bolesti, když si někdo s vaší zatančí a druhý se vrhne ze skály? Život přece není Mistrovstvím zeměkoule v utrpení, abychom si dokazovali, kdo je výš a kdo níž. Rány do srdce jsou vždycky bodnutím do středu naší vnitřní bytosti a člověk, pro kterého představuje empatie snůšku slabostí, se vyhřívá na srdcích druhých, kteří mohou zastoupit v oběti zástupné, snad dříve zápalné.

Když jsem byl o dost mladší, měl jsem zvláštní stavy vnitřní rozervanosti. Viděl jsem třeba na ulici postiženého nebo jinak potupeného člověka, hned jsem mu chtěl obětovat své zdraví a nakonec klidně i život. Snad záchvaty empatie nebo sebeobětování? Nevím, přežil jsem to. Osobní zkušenost v utrpení se ovšem zcela záměrně nedá sdílet. Dle mého snad nejhoršími dvěma stavy, které nás mohou potkat, ztělesňují naprosté odloučení, když nás nikdo nemá rád, anebo nás nikdo nepotřebuje. Pokud to nastane, tak to často umíme zakrývat prací, společenskou činností, koníčky, péčí o domácí zvíře atp.

Určitě jsem již dávno četl články, jaký je rozdíl mezi samotou a osaměním, zvoleným odloučením a naopak opuštěním. Patříme prostě k sobě a potřebujeme se. Bez druhého, bez jeho hřejivého srdce není na světě dobře. Někteří horolezci na pokryji svých životních sil se vrátí z kopce dolů jen proto, že tam dole pro ně samé bije druhé srdce. Spousta poníženců se vrátila z lágrů jen proto, že doufali ve shledání s blízkými. Když se tak nakonec nestalo, teprve pak zemřeli, někdy jen uvnitř. Přeji nám všem, abychom byli spolu, alespoň ve dvou, to stačí. A když se nám nedostává, hutně nedostává a mrákota nám naplňuje všechny vlásečnice našeho nitra, tak přeji každému, úplně každému mnoho síly a pomoci Světa. Ne vždy dokážeme sami vstát, někdy potřebujeme pomoc, zvláště při tichém a nezřetelném volání. Nebojme se volat Hosana na výsostech, nebojme, třeba nás někdo uslyší...