ZVĚDOMĚNÍ JÁ

Utrpení je velmi silnou a nakonec i osobní otázkou každého z nás. Určitě mnozí z Vás podotknout, že záleží na míře vnímání, citu, osobnosti, vlastních hodnot apod. Jenže utrpení je zde a stále s námi. Že bychom o tom neměli nebo nemuseli mluvit. A proč? Některé děti prostě odejdou dříve než rodiče, někteří umírali v lágrech, někteří scházejí samotou, jiní umírají plni utrpení, fyzického či duševního. Utrpení číhá na každém rohu, raději tam nechodit a nepotkat ho.

Je odvážné napsat, koho nebolelo srdce, není člověkem? Vlastně teprve v utrpení jsme si velmi podobní. Stavy osamění, odloučení, žalu i roztrpčení jsou obecným atributem všeho toho vrásčitého, které nám naleptává duši a řeže jizvy do srdce. Vládce světa byl přibit na kříž, hosana na výsostech. Někdy máme pocit, že ani nedohlédneme k patě kříže, natož pak ke smyslu  takové oběti. Podobné pocity bývají nezbytností nad lidskou bytností vezdejší, ovšem často chodíme po hlavách u/křižovaných a pokud jsou vedle nás, jen tak mimoděk odvrátíme pohled na druhou stranu, kde ještě slunce nezašlo.

Jenže žádné výčitky a to nikomu! Kdo se v utrpení povýší? Jaká je vaše míra bolesti, když se někdo té vaší vysměje a druhý se vrhne ze skály? Život přece není Mistrovstvím zeměkoule v utrpení, abychom si dokazovali, kdo je výše a kdo níže. Rány do srdce jsou vždycky bodnutím do středu naší vnitřní bytosti a člověk, pro kterého představuje empatie snůšku slabostí, se vyhřívá na srdcích druhých, kteří mohou zastoupit v oběti zástupné, snad dříve zápalné.

Když jsem byl o dost mladší, měl jsem zvláštní stavy vnitřní rozervanosti. Viděl jsem třeba na ulici postiženého nebo jinak potupeného člověka, hned jsem se mu chtěl cele obětovat. Snad záchvaty empatie nebo sebeobětování? Nevím, přežil jsem to. Osobní zkušenost v utrpení se snad i záměrně nedá sdílet. Nejhorší stavy, které nás mohou potkat, jsou naprosté odloučení bez lásky a citu druhého a pak totální nepotřebnost nás samých. Podobné stavy umíme zakrývat prací, společenskou činností, koníčky, péčí o domácí zvíře atp.

Určitě jsem již dávno četl články, jaký je rozdíl mezi samotou a osaměním, zvoleným odloučením a naopak opuštěním. Patříme prostě k sobě a potřebujeme se. Bez sdílení, bez hřejivého srdce není na světě dobře. Někteří horolezci se na pokraji svých životních sil vrací z kopce dolů jen proto, že tam dole pro ně bije druhé srdce. Mnozí poníženci se vrátili z lágrů jen proto, že doufali ve shledání se svými blízkými. Když se tak nakonec nestalo, teprve pak zemřeli, někdy jen uvnitř, prostě žili dál, jen knot už dávno nehořel a vosk zůstal zatvrdlý. Přeji nám všem, abychom byli spolu, alespoň ve dvou, to stačí. A když se nám nedostává, hutně nedostává a mrákota nám naplňuje všechny vlásečnice našeho nitra, tak přeji každému, úplně každému mnoho síly a pomoci Světa. Ne vždy dokážeme sami vstát, někdy potřebujeme pomoc, zvláště při tichém a nezřetelném volání. Nebojme se volat Hosana na výsostech, nebojme, třeba nás někdo uslyší...