Jdi na obsah Jdi na menu
 


Archetyp světa a člověka v nevinné pohádce

26. 1. 2022

Před časem na mne v televizi vyběhla reklama na nový film (pohádku) o Jeníčkovi a Mařence. V tu chvíli mi proběhla hlavou zvláštní myšlenka, že se jedná o archetypální příběh stvoření člověka, spíše jeho zemského narození. No tak se podívejme blíže na ten skromný, pohádkový příběh. Doufám, že příspěvek nepíši příliš brzo, protože pro původní verzi příběhu si jdu do knihovny teprve dnes odpoledne (G. Basile: Pentameron).

  • Stručný výčet příběhu: Dvě děti jdou z chudého domova do téměř nepřátelského lesa. Díky světýlku objeví perníkovou chaloupku, ve které mají všeho dostatek. Zlá ježibaba je vykrmí a pak je chce sežrat. Když je hodlá naložit do pece, děti ji přelstí tím, že chtějí ukázat správný postup naložení do pece. Při názorné ukázce děti strčí ježibabu do pece a následně utíkají domů.
  • Co když je to obraz, tedy vyjádření archetypálního vzoru našeho lidského osudu? Tak se pokusme, vzít to popořadě:
    • Člověk je chudý, protože ještě nejedl ze Stromu poznání. Určitě jsme se nemohli spokojit s blaženou nevědomostí a Stvořitel to /zřejmě/ tušil.
    • Procházíme temnotou, abychom uzřeli vedoucí světlo, které nás rodí zde na Zemi. Je lákavé, plné útulnosti, lahodnosti a sebejistoty.
    • Zde na Zemi máme všeho dostatek, nebo alespoň můžeme mít - dostatek jídla, citů, seberealizace, cílů a naplnění a tak dále.
    • Když už podléháme mamonu a lesku tohoto světa, bez jakékoli sebereflexe, přesto jsou jedinci, kteří nakonec svět pokládají na lopatky a vyhrávají nad ním. Jedinci, kteří nenechají ze sebe vydělat otroky mamonu a lesku vezdejšího. A jak se takoví jedinci projevují? Svým lidstvím, podstatou svého ústrojenství. Jen se rozhlédněte, člověk je schopen jet na opačný konec světa, aby zachránil velrybu, která uvízla na mělčině, člověk je schopen obětování pro druhého, i když si to ten druhý třeba nezaslouží, člověk je ochoten ztratit svůj život, aby umožnil žít druhému nebo druhým
    • Člověk se vrací zpátky, odchází z tohoto světa, aby se vrátil domů. Jenže už není chudý, má vědomí, vědomí sebe samého a také poznání. Kdo nemá vědomí ani poznání, ten nežije a ani nikdy žít nebude!

Ještě si dovolím přiložit podobenství (příběh) z Nového zákona, z knihy Matoušovy:

Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“ Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘!“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.‘“ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.

Z podobenství není nutné vyvozovat, že vezdejší svět je zlý, negativní, plný hnusu a odcizení. Vůbec to tak není. Z podobenství je zcela jasný odkaz: Tady nám nic nepatří. Nerodíme se na Zemi, abychom vlastnili a ovládali. Šťastni lidé, kteří nelpí, řekl by buddhista. Jenže neulpívání není nutné (snad se ani nesmí) spojovat s nezájmem, neochotou, nečinností, netvořením. Neulpívání znamená mít, ale nevlastnit; radovat se, ale nebláznit; mít rád, ale nezbožňovat; žít, ale nestrachovat se.