Mohutnost v NE-JÁ

Hindu je velmi staré náboženství. Hindu vytváří mnoho škol a přístupů, které nejsou ve vzájemné konkurenci, většinou spíše v obohacení rozličných cest. Hindu se svým základem ve Védách, které jsem četl, bohužel v překladu, přiznávám, již dávno tomu. Védy, které jen potvrdily mé tehdejší poznání, což bylo legrační i překvapující, zvláště jak mlád jsem byl.

Átman jako částečka jsoucího bytí, třeba člověk a Brahma jako zdroj všeho bytí, zjednodušeně řečeno. Hindu je velký a bohatý systém rituálů, filosofie, hlubokých myšlenek i žitého spirituálního společenství. Je doslova leskem oranžové nádhery v jednotě s řekou Ganga, kde se vše rodí a zaniká, spíše vše zaniká a pak zase rodí.

V Hindu je tradiční obraz jednotlivých Átman, které po opuštění fyzického těla opět padají, prší, zpět do moře Brahmy, tedy do moře vše zakládajícího bytí. Samozřejmě, a naopak. Je to zjednodušený, velmi populární obraz, který mi Bódhi několikrát připomněla, jaká že nádherná pravda to je. Ten obraz znám dlouhé roky. Vždy na mě působil matně šedo-bíle, stejným způsobem jako obrazy ze Strážní věže nebo Probuďte se. A to píši bez urážky i jakékoli ironie.

Velkým protikladem, ve mě stále živým, je Hegel s jeho Fenomenologií ducha. Dílo také již dávno mnou studováno na velevážené, pražské Universitas. Zajisté pod drobnohledem Aničky Hogenové. 

Tak se tedy pojďme do toho moře Hindu, resp. čisté Brahma podívat. Zajisté tušíte správně. Po delším rozkoukávání, zrak si musí zvyknout, rozmrkat oslnění, si všimnete, že ono moře bytí má různou hloubku. Na některých místech je dokonce různá hustota, takže v některých místech stojíte na místě a nemůžete se hnout a v jiných se krásně, volně vznášíte. Někde je moře kalné, dokonce i malinko cítit, jinde je voňavé a svobodné. Můžete se setkat s různými barvami, sytostmi i odstíny. Ale to jen při velmi dobrém zaostření, pokud jej vlastníte. Některá místa jsou bezedná a jiná tak mělká, že Átman nesplyne celé a musí trpět na žhavém slunci. Dokonce můžete uvnitř zpozorovat různé proudy o proměnlivé rychlosti, ve kterých se točíte eony věků bez možnosti vysvobození. Nástrahy dravců, zvláště v hlubších, temných vodách, raději nebudu připomínat.

Ano, první pohled není skutečným pohledem. Oslněním našeho vnitřního oka přicházíme o zrak. Je zřejmé, jak je oslnění lákavé a svůdné. Je dobré, udržet si odsup a dlouze, nepokrytě se rozkoukat. Teprve pak je vidět pravda. Teprve pak se vše vytratí jak ranní pára nad slibným krajem. Teprve pak Fénix zamává svými zlatými, ohnivými křídly. Teprve pak přichází... vlastně už nepřichází. Nic už nepřichází. Obraz iluze kapek v moři všehomíra mizí a nastává Ticho. Ticho... Jen tiše a jemně se kolem vás míhají jiskérky stříbrných polétavic ohlašujících Svět. A pak jen Ticho, které nemá vidu ani slechu.

Ticho, kterým se naplníte, i když už dávno naplněni jste!

Ticho, které vám vše odebere, i když už dávno nic nemáte!