Vnitřní rozervaností
Poslouchám Filipa Topola a jeho Žiletky. To samo o sobě o něčem svědčí. Vnitřní rozervanost křičící do prostoru tmy i světla. Tam venku se žije dobře, prý, ale tady uvnitř, mosaz přelakovaná levnou zlatinkou. A když z toho vystříkne proud bdělosti, je zhašený prázdnotou odloučení. Musí to jít vždycky takto, anebo banda tančících, věčně se usmívajících eunuchů vlastní svátost posvícení? Posvícení bez temnoty, bez prázdnoty, bez vnitřních, věčně drásajících žiletek?
Cesta trnové koruny v prázdnotě vnitřního dialogu? Těch svatých a naplněných jsou celé bichle zaprášených knihoven. Už se tam ani neuklízí, jen občas dorazí průvod vymožených, položí drahé, krepové věnce, a pak hurá na pomník svátosti všehobytí. Jak je to navenek snadné a jednoduché, prázdné.
Žiletky v těle, svatá to prosto, jak by to bylo úžasné. A co žiletky v duši, temně a věčně drásající ty zatuchlé a zapatlané stěny člověčí. Nikdy se netupící žiletky, vždy dobře a hbitě připravené ke krvavé lázni trnů zapíchnutých do čela utrpení. Nehynoucího, věčně přítomného a úřadujícího utrpení prázdnoty a temnoty. To se stále křičí světlo, světlo a přitom žiletky leckdy mohutní, rostou a sílí.
Padlí andělé vstávají z hrobů v bílém šatu, jsou přitom k nerozpoznání. Jsou světlí, čistí, usměvaví, bez žiletek. Ty oni nemohou, sekají jim totiž hlavy rovnou od uhnilých kotníků. Tančí ve velkoleposti svého ponurého díla, trnu se netknou. Pějí skladbu otročí věčnou, dobře sobě skrytou, temnotou prostoupenou. Žiletky nejsou svině, řežou čistě a neústupně, odřezávají vrstvy prázdnoty i toho osla s černou, temnou a prázdnou kápí. Řežou a jsou k nezastavení, dokud nevyřežou samotného Kříže věčnosti. Teprve pak bude klid, ticho a krev zestrupovatí, už nepoteče. Potom už nebude království krve ani pachutě obětí na stole věčnosti, pak se mračna rozestoupí a vyjde Píseň písní, Píseň Mohutnosti. Kdo zná slova písně, ať si na žiletky klidně lehne, ostatní ať vezme čert nebo karma!
