Setkání s pánem Krkonoš
Letos na jaře jsem si dovolil napsat na FC:
"Dnes jsem vykonal v Krkonoších první jarní trek, 25km. Přiznávám, jsem total kantare. Ale neva, chtěl jsem si ještě nadýchnout zimu. Dělám to takto už mnoho let, když je dole téměř jaro, jedu za sněhem do Krkonoš. Po mnoha kilometrech zapomenete, že dole čeká jaro a jste opět vtaženi do hry zimní krajiny, trochu omrzlé opuštěnosti a tak. Na začátku jsem poprosil Pána hor Krkonoš, aby se mi ukázal. Byla to krátká a skromná prosba. Nakonec jsem konstatoval, že bych ho stejně nepoznal. Samozřejmě, byla by to byla moje chyba.
Když jsem šel po modré, cyklistické trase z Polska, tak jsem musel stoupat do mírného kopečku k útulně pod Jakšínem. Malinko před polednem, byl jsem celou dobu sám, přede mnou ladně přešla přes cestu nádherná, oranžová liška. V polovině cesty se zastavila a koukala na mě. Když se vykoukala, jakoby chtěla jít ke mě, nakonec stejně ladně odkráčela. Poté jsem vystoupal kousek k útulně, otočil se doleva a ejhle, liška seděla na kameni, malý kousek ode mne hledíc mi přímo do očí. Takto jsme vydrželi asi čtyři pět minut, já na ni v duchu mluvil, nakonec jsem si dal kapuci, vzal trekové hole a odešel. Po krátké době šlapání jsem si uvědomil: "No jo, nepoznal". Přesně jak jsem si to předpověděl.
Ihned jsem se vrátil. Ještě na mě čekal (čekala). Opět jsme si hleděli do očí. V duchu jsem ho oslovil a poděkoval. V tu chvíli jsem ucítil jeho hutnou energii o průměru několika desítek metrů. Bylo to nádherné setkání. Nemluvili jsme, ani snad nebylo potřeba. Po dalších několika minutách jsem se s úctou rozloučil a poděkoval. Velký duch Krkonoš přišel ke mě. Bylo to fajn, moc si toho vážím. Je to velmi obtížné, přivolat ho a ještě horší s ním jednat. Podobné silové bytosti nejsou sice lstivé a záludné, nicméně o nějakém velkém přátelství s člověkem nelze mluvit."
Přírodní mentální bytosti. Jsou jich celé mytologie, jsou ústředními postavami pohádek našich předků. Novodobá věda je vnímá s despektem, lidé západního světa je uložili do zapomnění. V současnosti jsme hospodáři a velko využívatelé krajiny, takže podobné bizáry nám nejsou vlastně k ničemu. Křesťanství vnímalo víru v přírodní, řekněme duchovní bytosti, jako tmářství, přičemž podobnou víru důrazně potíralo. No jo, jenže starší, přírodní způsob spirituality s těmito bytostmi prostě komunikoval. Takový přístup nerozlišoval mezi živou a neživou přírodou (= strašné to definování), nýbrž spatřoval ve všem "kolem" aktivní a komunikativní život - se zvířaty, rostlinami, kameny, řekami, horami, větrem, deštěm a dalšími. Všechny tyto odnože stvoření měly svou hodnotu, sílu i vědomí. V této souvislosti nemusím zajisté připomínat šamany ani druidy.
Náš nezájem ani jiný styl života neznamenají, že tyto přírodní mentální bytosti "světa tam venku" jaksi zanikly, utekly nebo zmizely. Tak se nestalo. Přitom ještě v poměrně nedávné minulosti jsme se jich báli, nyní jsou nám pouhým reliktem zabaleným do lidových pohádek. Oba přístupy jsou na nic. Jediný možný způsob vzájemných vztahů je respekt, zajisté nikdo nikoho nenutí, aby v přírodě stavěl oltáříky komukoli neviditelnému, vždyť máme 21.století. Jsme prostě jiní lidé, snad nositelé kritického myšlení nejen filosofie, ale obecně vědy samotné.
Já osobně mám tyto bytosti rád, i přes jejich omezenost i umocněnost zároveň. Je mi líto, když se cítí osamělí. Nejsou dobří ani zlí. Mají rádi své postavení i moc, také ale rádi poslouží silnému člověku. Nikdy nezapomeňte, člověk má mnohem větší a silnější mohutnost, bez debat. Namítnete, jaký člověk? S námitkou mohu jen souhlasit. Mentální přírodní bytosti jsou spjaté nejen s krajinou, ale paradoxně i s naším lidským nitrem. Strach a obavy našich předků vyvěraly ze slepých míst mapy nevědomí vnitřního, spirituálního bytí tehdejšího člověka. Smysluplnost lidstva se nehonosí jen technickým vývojem, jak lépe a rychleji ohřát vodu rychlovarnou konvicí, anebo kolik koní dostaneme pod kapotu plechovky na čtyřech kolech. Mělo by jít o hloubku a mohutnost lidského rodu. K této hloubce neodmyslitelně patří celá škála bytí, včetně přírodních bytostí.
Co tedy s přírodními bytostmi, když my lidstvo již nežijeme a necítíme přírodním způsobem bytí? Přiznám se, já vám sám nevím. Také i já nevyužívám a ani nekomunikuji se svými partnery, mým totemovým zvířetem chobotnicí, stromem hrušně a dalšími. Chodím jinam a do jiných světů. Přitom krása krajiny, vlastně i celé přírody, vyvěrá z jejího vnitřního, skrytého života, který je utvářen niternou živostí Gaie se všemi ostatními živoucími, byť oku skrytými bytostmi. Zastavěli jsme planetu Zemi všelijakým harampádím, jenže ejhle, naštěstí dodnes vidíme pracovat lidi, kteří pod hlavičkou různých institucí nedají na přírodní živost krajiny dopustit, čímž chrání také vnitřní, mentální ustrojenství Přírody. Takovým lidem patří velké díky, opravdu velké díky, za nás lidi a naše potomky, ale také za přírodní bytosti, kterých se už dávno bát nemusíme.
