Nejmocnější chodí venku
Nejmocnější chodí světem. Občas to tak dělává, je přeci nejmocnějším, může cokoli, kdekoli a kdykoli. Nejmocnější může úplně všechno. Vzít si kohokoliv kamkoli, vzít si cokoliv odkudkoli. Nebo naopak, dát komukoli cokoliv.
Nejmocnější kráčí světem, občas to tak dělává. Může udělit i vzít život. Může zmuchlat Gaiu jedním pohledem, může smáznout harddisk s názvem svět, ani Einstein nic nezmůže. Nejmocnější zná výherní čísla všech loterií, zdravotní řešení veškerých fyzických i duševních problémů lidí, cestu ven ze všech válečných konfliktů.
Nejmocnější kráčí světem, jakmile se zviditelní, ostatní se ženou za ním. Přicházejí k němu vládcové, vojevůdci, církevní pleticháři i obyčejní kněží, mafiáni, mniši všeho druhu, lékaři, pacienti, rodiče i bezdomovci. Pak také umělci, větroplaši, empatici i skety. Někdo v pokleku, někdo s bradou vztyčenou až k nebi. To víte, není nad zdravé sebevědomí. A těch emocí, když jej tito nezastaví. Toho spílání a nadávek, pohany i unylého zklamání.
Jenže on má, třeba jen dnes, zcela jiný plán. Kam že to jde? Za kým? Nejmocnější kráčející světem schází z hlavní cesty, dokonce i z té vedlejší, dovolí si kráčet přes pěstěný trávník, nakonec usedá k bezejmennému, zapomenutému člověku. Ti zbylí, ti od hlavní i vedlejší cesty, kdo teda z nich vidí, dosti neuctivě, dokonce povýšenecky, hledí dolů s kopce.
Nejmocnější usedá k osamělému člověku, který sedí sám, světu i sobě samému dávno již nezajímavý. Nejmocnější jej opatrně chytí kolem ramen, bez hlesu ani pohledu. Jen tak s tím člověkem, který se stal zbytečným sobě samému, ostatním lidem i celému světu, sedí na kraji světa, oba beze slůvka...
...nakonec tento jediný pochopí, otočí se a vřele usměje...
