Svatá realita
Hledíme k nebi
padáme k zemi
řídíme sebe
nebo snad Tebe?
Vidíme dobře?
nebo jen spoře?
kdo by se ptal
o život stál?
Kdo mě teď očistí?
slavné to početí?
nesnesu pohanu
raději zahynu.
Věčný jsem na věky
snést to již nemohu
3,14 bezděky?
hlavu já nesehnu.
Jinak sám nemohu
hnus nechci žalobu
radost pak veliká
bytnost mou zajíká.
Stojím teď sám
nikoho nevidím
všechno co mám?
nejsem už podivín!
Já jsem ta hora
nezdolné mámení
roste vždy shora
posvátné vraždění.
Co tedy zbývá mi?
Prázdné mé mámení?
lehnu si do trávy
hvězdy jsou Kantovy.
Pak nejsem nemyslím
netvořím nehledím
dotyku nevhodný
bytnosti nehodný.
Sedící smějící
nesnázi utekl
pod stromem vonící
poklekl unikl.
Závist je nemilá
podlá a unylá
sedící směje se
mé já to nesnese.
Stále jsem na cestě
v naivním domnění
že už mám za sebou
veškeré trápení.
Pokynu pozvednu
sám sobě obětí
nikomu nemohu
jsem boží stvoření.
Přemítám o Městě
co všechno pominu
nekonej počestně
snad trochu spočinu.
Vidoucí já vždy byl
na konec neviděl
uhelný kámen smyl
nikdy víc nepozřel.
Zůstala pokora
vidoucí potvora
myšleno navěky
s božími nevděky.
Do dáli sám hledím
nikoho nevidím
prý je to pramáti
všichni jsme neřádi.
Nemohu já za to
sejdeme do hlíny
koho se bojíme
nicotnost občiny.
Poslední je slovo
stejné jak to první
Otcovo je oko
u nás prý nikoli.
Poslední jsem svatý
už po vás nešlapu
dávno jsem nemalý
do ráje přibudu!
Jest velká očista
dnešní i včerejší
má svatá nahota
útěcha vezdejší.
Proto já vposledku
nikoho neviním
v konečném důsledku
jen bohu závidím!
